RECENZE: Ballyturk, National Theatre ✭✭✭✭

Ballyturk, Lyttleton Theatre, 20. září 2014, 4 hvězdy

Colm Tóibín ve své vynikající eseji „Touha a tajemství“ o tvorbě Endy Walshe píše следующее:

„Jeho obrazy jsou nepředvídatelné a zvláštní. Žádná z jeho postav si není jistá tím, co v příští vteřině vypustí z úst. Předměty mají stejně jako slova těkavou, prchavou funkci. Jsou chvíle, kdy se zdá, že je vše otevřené možnostem, ale pak se ukáže, že tyto okamžiky vznikly jen proto, aby byly přepadeny a zničeny. Možnosti jsou omezeny a rozmetány, až se řeč, akce, myšlení i pohyb na scéně stanou děsivými a marnými, opakovanými stále dokola jako součást scénáře, v bludišti událostí bez východiska, kde je vchod zablokovaný nebo dávno zapomenutý... Jeho postavy žijí v příběhu, který si samy vytvořily a který již nelze odvyprávět jinak... Vyprávění příběhů je zmrzačilo. Čekají pak, jako v Ballyturku, až přijde někdo zvenčí, aby je probudil, nebo do nich alespoň dloubl a vyvedl je z míry, zatímco se potácejí ve svém bdělém spánku... Jazyk je v jeho vesmíru často připraven povstat, směřovat k jakémusi zvučnému, kvazi-náboženskému stavu, přičemž kadence se nestydí za svou vlastní krásu.“

Premiérová inscenace hry Ballyturk v režii samotného autora Endy Walshe se nyní uvádí v Lyttelton Theatre. Velmi prostým a naprosto pohlcujícím způsobem demonstruje, proč je National Theatre tak zásadní institucí. (Tóibínovu esej najdete v programu k představení.)

Ballyturk je pozoruhodná hra, komická zrůdnost, která nabízí úžasné herecké příležitosti pro tři představitele, ale divákovi může připadat jako naprostý nesmysl i jako všeobjímající pravda. Je to vysoce divadelní a originální zážitek, který je však stejně prchavý jako podmanivý. Pokud vám někdo bude tvrdit, že přesně ví, o čem ta hra je, věřte mi, že nemá ani ponětí.

Děj se odehrává v jedné místnosti. Zpočátku se zdá, že nemá dveře, ale nakonec se ukáže, že tam jsou dvoje, dobře skryté. V místnosti žijí dva bezejmenní muži, označený jako 1 a 2. Vedou absurdní životy inspirované starými varietními čísly; chvílemi to vypadá, jako by přehrávali němé grotesky. Jindy se manicky prohánějí po jevišti, schovávají se v jeho rozích a převtělují se do řady postav, které buď znají, nebo si je vymysleli – snad obyvatel onoho světa venku. Občas také naslouchají za stěnami.

Pak dorazí třetí muž a všechno se mění. Tonus, barva i pocit osudovosti dostávají nový rozměr, stejně jako poetická vznešenost jazyka. Jeden z dvojice musí místnost opustit a zemřít. Ale tím překvapení nekončí.

V mnoha ohledech to připomíná sledování „Čekání na Godota“ v podání Kennetha Williamse a Michaela Crawforda, ovšem s tím rozdílem, že Godot skutečně dorazí a vyklube se z něj zasmušilé stvoření – napůl jako „Kouřící muž“ z Akt X a napůl jako Tony Soprano. Zkrátka a dobře: nic podobného jste na jevišti ještě neviděli.

Je to elektrizující divadelní výzva. Jak říká Tóibín, Walsh vytváří momenty jen proto, aby je vzápětí rozbil; aby znejistil očekávání, aby vás rozesmál i donutil k zamyšlení. A k úžasu.

Obsazení je výjimečně dobré.

Stephen Rea je v roli ponurého Čísla 3 naprosto skvělý. Jeho pojetí hrozby a poezie je lahůdkové; drtí ono útulné, téměř poustevnické soužití dua, jehož bláznivé kousky ve stylu Charlieho Chaplina jsme si do té chvíle vychutnávali.

Cillian Murphy předvádí v roli Čísla 1 geniální fyzickou komiku – sprintuje, skáče, ohání se nožem a imituje ženskou z hospody. V jeho očích se zračí bolest, strach i naděje a jeho šlachovité tělo se chvěje pod náporem všech nároků jeho postavy, té mladší a citově závislejší z obou mužů. Preciznost, s jakou provádí komické rituály, je ohromující, stejně jako lidskost, kterou vkládá do každého momentu té největší šílenosti. Je prostě úžasný.

Pozadu nezůstává ani Mikel Murfi jako o něco stoičtější a rozumnější Číslo 2 – pokud se to tedy dá říct o postavě, která se poprvé objeví oděná jen v bílém spodním prádle, zaprášená talkem a s ručním vysavačem, jímž sbírá kukuřičné lupínky kolem Murphyho nohou. Je stejně nepříčetný a krásně lidský jako směšný a k tomu je brilantním imitátorem. Jeho závěrečné scény jsou mnohem dojemnější, než by se po úvodní půlhodině mohlo zdát.

Máme tu tři nadané herce na vrcholu sil, kteří se celým srdcem vrhli do výzev Walshova textu i jeho režijního stylu.

Scéna Jamieho Vartana je fantastická: nikdy si nejste úplně jistí, na co se vlastně díváte, což dokonale podporuje záměr Walshova psaní. Dočkáme se skvěle vybuchující mikrovlnky i úžasného ohně v kukačkových hodinách. Zvukový design Helen Atkinsonové pak zajišťuje, že i čtvrtý člen obsazení – bzučící moucha – dostává náležitý prostor.

Je to divoký, originální a nečekaný večer divadelního extremismu. Nemusíte nutně rozklíčovat, co tím chtěl Walsh říct, abyste se královsky bavili; snaha o analýzu by vám vlastně mohla požitek ze hry spíše pokazit.

Nechte to na sebe působit a nechte herce kouzlit. Na scénách ve West Endu v současnosti nic podobného nenajdete.