RECENZE: Banana, Crabtree, Simon, Drayton Arms Theatre ✭

Banana, Crabtree, Simon, Drayton Arms Theatre, 1 hvězda Rezervovat vstupenky V divadle nás čeká zajímavá hodinka, kterou se vyplatí vidět především díky nádhernému výkonu jediného herce v kuse, C. J. de Mooie. De Mooi nabízí precizně odpozorované a obratně vystavěné monodrama plné realismu a něžnosti. Problémem je, že scénář z pera rutinního autora Davida Hendona, se kterým se musí potýkat, mu dává tak malý prostor, že ani on nedokáže uměle vdechnout třetí rozměr této schematické, nedotažené karikatuře. Kdo ví, co Hendona motivovalo k napsání hry o předčasném nástupu demence – a proč ji přitom zapomněl napsat jako „hru“? Solidní režie Daniela Phillipse provede de Mooie od bodu A do bodu B, což se však ukáže jako příliš krátká cesta, a scénografie, pokud se to tak dá nazvat, mu v tom nijak nepomáhá. Stejně tak ani osvětlení či zvuk. Jak by také mohly? Surový materiál, se kterým pracují, působí spíše jako cvičení pro získání grantů zaškrtáváním povinných políček, než jako sonda do něčeho, na čem by tvůrčímu týmu skutečně záleželo. De Mooi by si zasloužil mnohem víc a doufám, že se mu toho brzy dostane. Jeho hlas je potěšením: s křišťálově čistou dikcí projíždí prozaickými dialogy s takovou energií a tvarem, že vás skoro donutí uvěřit, že na tom, co říká, záleží. Jeho řeč těla je dokonale odměřená a plynule přechází ze scény do scény v jakési „křížové cestě demencí“, zatímco nemocný v až příliš předvídatelném a těžkopádném tempu upadá z jedné fáze do druhé. Skutečnost, že to dokáže s takovým nasazením a soustředěním, je velkolepým potvrzením jeho profesionality a umu. Ale když se při sledování hry přistihnete, že vnímáte, kolik dřiny musí herec do role vložit, víte, že je něco špatně. Problémem zde je, že na rozdíl od mnoha jiných zpracování degenerativních onemocnění, která jsme v poslední době viděli, Hendon zjevně nemá co nového ani konkrétního říct, ani nenašel neotřelý způsob, jak svůj diskurz uchopit; tedy alespoň ne takový, který by ospravedlnil to, že musíme v divadle v klidu sedět 55 zdánlivě nekonečných minut. To, co vytvořil, působí spíše jako školicí příručka o postupu neurologického rozpadu a možná by nejlépe fungovalo v přednáškovém sále pro studenty prvního ročníku medicíny. Jako „drama“ však selhává téměř na všech úrovních. Bylo by hezké poblahopřát společnosti Rigmarole Productions producenta Jamieho Chapmana Dixona k úspěchu – je to ostatně jejich první samostatný počin. Bohužel, jakkoli to na papíře nebo při čtené zkoušce mohlo vypadat slibně, na prknech se z toho vyklubalo jen prázdné, mechanické cvičení. Hlediště bylo při mé návštěvě prakticky prázdné a je zcela zřejmé, že pro tento suchopárný text bez špetky života jen těžko hledají publikum. Zkuste ty studenty. Možná budete mít větší úspěch. Do 7. dubna 2018

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BANANA CRABTREE SIMON