RECENZE: Bare, The Vaults Londýn ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje popovou operu Bare autorů Damona Intrabartola a Jona Hartmerea, která se právě hraje v londýnských The Vaults.

Obsazení muzikálu Bare Bare

The Vaults

29. června 2019

3 hvězdičky

Rezervujte zde

Závěrečná scéna této popové opery patří k těm nejméně popovým i operním, ale paradoxně má v sobě nejsilnější dramatický náboj.  Ve chvíli, kdy přijde – a připomene nám drsné skutečné příběhy, které se skrývají za bezpečnou zábavou divadelní iluze – nás přiměje k zamyšlení. Možná, kdyby se kus méně snažil jen bavit a více se soustředil na ono silné poselství, mohlo by celé představení fungovat mnohem lépe.

V aktuální podobě dostáváme poměrně tradiční příběh ze zákulisí katolické střední školy v USA, která připravuje inscenaci Romea a Julie. Herec v hlavní mužské roli je bisexuál, který udržuje vztah nejen s představitelkou Julie, ale i s chlapcem v roli Merkucia, přičemž právě ten druhý vztah je dlouhodobější a hlubší.  Scéna je tedy připravena k tomu, aby romantické napětí pod tlakem světa Monteků a Kapuletů vzkypělo.  Libreto Jona Hartmerea nám to servíruje vcelku mechanicky, zatímco hudba Damona Intrabartola sice nutí k podupávání do rytmu chytlavých melodií, které si ale po skončení jen stěží vybavíte. Jeho balady jsou o poznání lepší a ve druhé polovině představení skvěle gradují, nicméně nic se nevyrovná skutečně nádherným sborovým partům, které v podání zdejšího skvělého obsazení znějí naprosto špičkově.

Tom Hier, Mark Jardine a Darragh Cowley v muzikálu Bare.

V této konkrétní produkci byste si toho však nemuseli nutně všimnout.  Předně, kapela pod vedením hudebního ředitele Alasdaira Browna a v rámci zvukového designu Rosse Portwaye hraje po celou úvodní půlhodinu (tedy během celé expozice) prostě příůůůliš nahlas. Většina diváků, kteří hru vidí poprvé, tak má jen malou šanci slyšet dost textu na to, aby pochopili, kdo jsou jednotlivé postavy, o co jim jde a proč by nás to vůbec mělo zajímat.  Přesně to se stalo téměř všem, kdo seděli na drahých místech kolem mě při běžném představení, které jsem navštívil.  A ta sedadla!  Jsou to TA nejnepohodlnější sedadla, na jaká momentálně v Londýně narazíte.  Při ceně necelých 40 liber za kus je to docela dost peněz za to, že si v podstatě kupujete poukázku k fyzioterapeutovi.  Navíc jsou umístěna v rovině a POD úrovní pódia, takže vám uniká spousta detailů choreografie a akce na jevišti.  A (je to ještě horší) samotný hrací prostor je úzký, dlouhý pás pódia podél jedné ze stěn podzemních prostor pod stanicí Waterloo. I když má malou část vysunutou dopředu, aby se na ni vešlo pár tanečníků, předměty z ní padají směrem k divákům (naštěstí na mém představení žádný nezasáhl platícího diváka).

Ještě to čtete?  Nic z výše uvedeného není chybou herců, hudebníků, režiséra ani choreografa.  Kdybyste vzali jejich práci, dali jim lepší vyvážení zvuku a odpovídající prostor, měli byste mnohem úspěšnější inscenaci.  Bohužel, produkční společnost SR Productions, která má za sebou velmi úspěšné – i když mnohem komornější – projekty, se zde dopustila fatálních přehmatů, které efektivně kazí práci všech ostatních.

Georgia Bradshaw, Beccy Lane a Lizzie Emery v muzikálu Bare.

A je to velká škoda.  Julie Atherton režíruje s lehkostí a jistotou v kuse, který má mnoho velmi krkolomných přechodů.  Viděl jsem toto dílo již dříve, takže vím, kde se nacházejí a jaké problémy mohou způsobit.  Ona se jim všem vyhýbá.  Navíc dokázala ze svého převážně mladého ansámblu vykřesat úžasné výkony.  Jason (Romeo) v podání Darragha Cowleyho je fyzicky ohromující – zejména když se svlékne do svých velmi dobře vyplněných boxerek... klobouk dolů – a Ivy (Julie) v podání Lizzie Emery je výrazná interpretka s krásným hlasem, která to jistě dotáhne daleko.  Její antagonistická spolubydlící Nadia (Chůva), kterou hraje Georgie Lovatt, prakticky zastaví čas svou písní „A Quiet Night At Home“.  Vynikající podporou je ředitelka školního představení sestra Chantelle/Panna Maria v podání Američanky Stacy Francis, která strhává dům svými čísly „911! Emergency!“ a „God Don't Make No Trash“.  Jen kvůli těmto výkonům by lidé měli stát na lístky ve frontě.

Daniel Mack Shand a Stacy Francis v muzikálu Bare.

K nim si připočtěte skvělý zbytek obsazení: Tom Hier jako skvělý Matt (Tybalt) je vynikající tenor, který si již buduje kariéru ve velkém repertoáru – až uslyšíte jeho hlas, pochopíte proč!  Krásná barva, jistý projev a křišťálově čistý přednes (když ho tedy pětičlenná kapela zrovna nepřehlušuje).  Za zmínku stojí Athena Collins pro svou naprosto magnetickou jevištní přítomnost.  Vedle ní ve scénách s Pannou Marií zazáří Georgia Bradshaw jako Kyra.  Liv Alexander jako Diane a Beccy Lane jako Rory také dostávají prostor vyniknout, stejně jako atletický Zack Toma Scanlona, robustní Lucas Bradleyho Connora a chytře uchopený Alan Alexandera Moneypennyho.  Hollie-Ann Lowe je velmi schopná alternace.  A pak jsou tu dospělí: vynikající Jo Napthine jako Petrova matka Claire, která rovněž oslní ohromujícím podáním skladby „Warning“.  Mark Jardine je jako kněz naprosto přesvědčivý.  Jediným členem souboru, který v roli působí nejistě (a není snadné říct proč), je Daniel Mack Shand jako Peter (Merkucio).  Možná měl jen špatný den – k tónům často přicházel „zespodu“ a zdálo se, že má problém udržet hudební linku. Navíc do role nevložil stejnou energii jako zbytek souboru. Jeho Peter působí poněkud nevýrazně, což je jediné zklamání inscenace.  Překvapilo mě to, protože se mi velmi líbil jako Jeff v představení, které stejná společnost nedávno s velkým úspěchem uvedla ve Waterloo East.

Dalším kladem této produkce, který si zaslouží zvláštní pozornost, je vynikající choreografie Stuarta Rogerse.  Viděl jsem jeho práci v inscenaci Urdang Academy před pár lety ve Finsbury Town Hall a moc se mi líbila.  Nyní ve využití tanečních čísel ještě více dozrál a samozřejmě pracuje se zkušenějšími interprety.  Přestože musel dosáhnout výsledků v téměř nemožném prostoru, efekty jsou velkolepé (kdyby na ně jen bylo lépe vidět).  Světelný design Andrewa Ellise je často velmi sugestivní a strhující, i když se párkrát stane, že ostrá světla svítí divákům do očí o něco déle, než je příjemné.  Mně občasné mhouření nevadí, ale podezřívám ostatní diváky, že ti to tak mít nebudou.

Nuže, tak to máme.  Představení by bylo skutečně velmi dobré, kdyby producenti dokázali vyřešit několik klíčových problémů.  Udělají to?  To se uvidí.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BARE V THE VAULTS