RECENZE: C-O-N-T-A-C-T, Clapham Common ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje C-O-N-T-A-C-T, nové imerzivní představení uváděné pod širým nebem v ulicích Londýna, které se zdá být dokonalou zábavou pro éru sociálního distancování.

C-O-N-T-A-C-T

Clapham Common (a také Greenwich, Monument)

Sobota, 5. září, 19:30

5 hvězdiček

REZERVOVAT VSTUPENKY

Divadlo už nemůže být víc „nouvelle vague“ než toto. C-O-N-T-A-C-T je nová francouzská hra Erica Chantelauze podle původního nápadu Gabrielle Jourdain, která je zde uváděna ve svižně napsané anglické verzi Quentina Bruna. Zkoumá zákoutí „doby covidové“ v klouzavé, filmové koláži dojmů dvou postav – „ženy“ a „muže“ – které následujeme v neuvěřitelně nasycené, padesátiminutové procházce.

Zatímco se tiše pohybují a gestikulují v otevřených prostorech města, my skrze sluchátka připojená k našim mobilním telefonům nasloucháme jejich myšlenkám a rozhovorům za doprovodu podmanivého soundtracku Cyrila Barbessola. Ano, je to pravda: jak jsme vždy tušili, chytré telefony jsou tu skutečně od toho, aby špehovaly kolemjdoucí! V tomto případě však ono slídění odhaluje spíše okouzlující mozaiku filozofických úvah a odboček, elegantně namluvenou v předtočené zvukové kulise.

Naproti tomu pulzující a nevypytatelné prostředí Londýna se spontánně a nekontrolovaně mihlne kolem našich odvážných herců a stává se neopakovatelnou součástí tohoto pozoruhodného celku. Každé představení je tak ještě více než obvykle naprosto unikátní událostí.

V sobotu večer jsem navštívil Clapham Common; park byl plný pestrého kaleidoskopu velkoměstského života, který vytvořil filmové pozadí pro citové strasti „ženy“ a jejího neobyčejného společníka. Vše umocnil fakt, že se děj odehrával právě v okamžiku soumraku, kdy den ustupuje noci. Producentky Katy Lipson a Mathilde Moulin by stěží našly působivější odpověď na umlčení světových divadel než tento fascinující, vybroušený „événement“. Je to divadlo, které se téměř neviditelně rozpouští v davu, anebo divadlo, které vtiskne svou pečeť celému Londýnu a udělá si z něj své jeviště.

Obsazení inscenace C-O-N-T-A-C-T. Foto: Pamela Raith

Koncept a režie díla pocházejí od Samuela Seneho, kterému asistovala Bronagh Lagan. Jejich využití „reálných“ prostor parku je vskutku mistrovské, i když samozřejmě zcela závislé na tom, které části jsou daný večer zrovna volné. Kličkovali jsme mezi desítkami dalších návštěvníků parku, včetně skateboardistů, lidí u grilu, pikařů s lahvemi vína a pejskařů. Postavy i skupinky z claphamshé scény neustále křižovaly hrací plochu, což vedlo k bizarním a surreálným interakcím – po dlouhou dobu nás dokonce všechny natáčeli pro podcast o místním životě „tady a teď“. To je druh zážitku, který v uzavřené, kontrolované budově prostě nelze zopakovat.

Pořádně se ale oblečte. Zářijové večery už jsou chladné, a jelikož musíte značnou část hodiny stát v klidu, vrstva navíc se hodí. Nicméně, jaká je to radost, když člověk pod nohama cítí šustění padajícího listí, zatímco přechází od jedné scénky k další. V tomto živém představení je vskutku poetický majestát, který je naprosto úžasný. Působí až transcendentálně, povznáší duši nad každodenní starosti a nechává ji zazářit v duchu uměleckého bádání. Sochy a architektura claphamshého Pavementu i práce parkových zahradníků se tak staly součástí „scény“; dokonce i světlo dopadající z jediné pouliční lampy na oba aktéry vypadalo v danou chvíli naprosto trefně. A závěr kusu, v této produkci tak brilantně zvládnutý, využívá perspektivu, chůzi a přicházející noc způsobem, který elegantně uzavírá příběh, aniž by působil strojeně nebo upjatě.

Představení lze navíc zažít na třech různých místech s různým hereckým obsazením. Pro úplnost uvádím: Charles Angiama, Louis Bernard, Chloe Gentles, Max Gold, Richard Heap, Aoife Kennan, Katja Quist a Laura White. Já jsem viděl Richarda Heapa a Katju Quist. Náš „průvodce“ na místě srazu nás instruoval, abychom následovali Katju (v roli Sarah) jako voyeurističtí novináři pronásledující Alenku moderní doby. Richard se mezitím nenápadně vmísil mezi diváky, aby pak vystoupil z našich řad a oslovil Katju na lavičce v jednom z mnoha momentů, ze kterých v tomto příběhu mrazí. Jejich hlasy se skvěle doplňovaly – Katjin živý realismus ostře kontrastoval s Richardovým nádherně sytým barytonem.

Na každé ze tří denních představení je k dispozici pouze 15 vstupenek. A ačkoliv se soubor snaží diváky nabádat k dodržování bezpečných rozestupů, návštěvníci budou muset sami posoudit, zda lidé v otevřených prostorách metropole něco takového vůbec dodržují.

Takže otázka zní: jak se po skončení budete cítit? Já se cítil o mnoho lépe. A možná je to podstatné: den předtím jsem obdržel velmi smutnou zprávu o blízkém příteli (nesouvisející s covidem), ale ve chvíli, kdy jsem došel na konec těchto úžasně osvobozujících 50 minut, cítil jsem se obnovený, plný energie a připravený čelit všemu, co mi život přinese. A o tom přesně divadlo je.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA C-O-N-T-A-C-T VÍCE O C-O-N-T-A-C-T ZDE