RECENZE: Candide, Menier Chocolate Factory, ✭✭✭✭✭

Candide v Menier Chocolate Factory. Foto: Nobby Clark Candide

Menier Chocolate Factory

22. února Pravda se má takto: Candide (hudba Leonard Bernstein, libreto Voltaire v úpravě Hugha Wheelera a Matthewa Whitea, texty písní Wilbur, Sondheim, Bernstein, Dorothy Parker, Lillian Helman a John Latouche) je nesmírně náročný muzikál.

Text je komplikovaný, hudba je geniální, náročná a strhující; je to jeden z těch kusů, které vyžadují skutečně nadaný ansámbl, kde každý člen hraje bravurně a zpívá ještě lépe, a publikum ochotné dávat pozor, aby si z představení odneslo zaslouženou odměnu. Obsahuje TU bravurní árii pro hlavní soprán (Glitter and be Gay) a nejkrásnější, nejvíce uhrančivou sborovou skladbu, jaká byla kdy pro muzikál napsána (Make Our Garden Grow).

Když se to povede, je to magie: pohádka, alegorická moralita, vtipná ansámblovka, milostný příběh i lekce o překonávání nepřízně osudu a o tom, jak si najít štěstí tam, kde se zrovna nabízí. Když se to nepovede, jsou to ty nejnudnější dvě a půl hodiny, jaké můžete v divadle zažít (pokud pomineme inscenace Dantonovy smrti), a udělali byste lépe, kdybyste zůstali doma na pohovce a poslechli si nahrávku, kterou dirigoval sám Bernstein.

Verze, která se nyní v posledních reprízách hraje v Menier Chocolate Factory, vznikla v úpravě a režii Matthewa Whitea, v choreografii Adama Coopera, s hudebním dozorem Davida Charlese Abella, pod taktovkou Seanna Alderkinga, v kulisách a kostýmech Paula Farnswortha a s osvětlením Paula Andersona.

Těžko se hledají slova, která by popsala zážitek z této inscenace, ale zkusme to: Ohromující. Precizní. Pohlcující. Velkolepé. Nadpozemské.

White režíroval každou vteřinu kusu pečlivě a umělecky, s vřelostí a neobyčejným důrazem na detail. Úchvatná scéna, kostýmy a světla společně berou diváka na kouzelnou cestu. Člověk si skoro připadá jako devítileté dítě hltající bratry Grimmovy nebo Hanse Christiana Andersena, zatímco se násilné a děsivé zážitky titulního hrdiny vrství jeden na druhý. Nikdy to však nepůsobí ponuře – lidskost je tu hluboce přítomna.

Je to neuvěřitelně vtipné a zároveň hluboké a dojemné. Během finále druhého dějství člověk netouží po ničem jiném než držet za ruku přátele, kteří v hledišti sedí s ním. Whiteův úspěch je zde naprosto fenomenální.

Pomáhá mu v tom mimořádné obsazení – bez nadsázky nejlepší pěvecký ansámbl, jaký jsem kdy na londýnských jevištích slyšel. Jejich podání Make Our Garden Grow a Universal Good je v každém ohledu dokonalé. Naprosto.

Fra Fee je jako Candide naprosto podmanivý; otevřený, naivní, svěží, mladistvě maskulinní a s hlasem, který bojuje s Bernsteinovou partiturou takovým způsobem, že když zpívá, cítíte ono vzrušení z možnosti, že by na ty nároky nemusel stačit – ale on to zvládne pokaždé. Nemyslím si, že jsem kdy viděl Nothing More Than This v tak sugestivním podání. Jeho herectví je také bezchybné – celé představení v podstatě táhne on a z každé myšlenky, činu a okamžiku těží patos, krásu a pochopení.

James Dreyfus je v trojroli Pangloss/Cacambo/Martin naprosto senzační – hbitý, prostopášný, moudrý a ve skvělé pěvecké formě. Nikdy jsem ho neviděl v lepší roli. Cassidy Janson je rázovitá, neodbytná a naprosto rozkošná jako Paquette; David Thaxton je pozoruhodný jako Maxmilián – suchý, ironický, zženštilý, patřičně protivný a s dokonalým vokálním projevem.

Michael Cahill, Helen Walsh, Jeremy Batt a Rachel Burrell vyčnívají jak charakterovým herectvím, tak pěveckým umem, ale v celém souboru skutečně není jediný slabý článek. A všichni pracují s obrovským nasazením a bez ustání.

Jackie Clune, která hraje Starou dámu, sice jako herečka ani zpěvačka nedosahuje úplně stejných kvalit jako ostatní, ale v průběhu uvádění inscenace vyrostla v sebevědomí i dovednosti. Scény, které na ní stojí, především Easily Assimilated, tak nyní tepou stejnou jistotou a energií jako zbytek Whiteovy důmyslné skládačky.

Hudebníci hrají s velkým umem, a přestože se v nádherné předehře zdálo, že smyčců je až příliš málo, ten pocit rychle vyprchal. Jde o produkci světové úrovně – National Theatre by ji mělo okamžitě převzít a nechat ji běžet měsíce jako součást svého repertoáru.

Pochybuji, že kdy uvidím okouzlující, vzrušující nebo celkově lepší inscenaci tohoto kusu. Nejen proto, že Scarlett Strallen je tou nejvíce nepřekonatelnou Cunegondou, jakou kdy svět pravděpodobně spatří. Nikdy jsem neslyšel Glitter And Be Gay zazpívané tak lehce a mistrně – každá nota na svém místě, každé slovo s nádhernou artikulací, každá podlá či nenasytná myšlenka tak chytře a úplně vystižená. Je tam jeden geniální moment s lustrem, který musíte vidět, abyste uvěřili. Její výkon v celém kuse je bezchybný; nic nemine a trefí se do všeho, ať už je to komické, dojemné nebo smutné. Její interakce s Feem je jiskřivá, křehká a naprosto přesná. Duet You Were Dead, You Know je ohromující. Strallen v této roli naprosto zastiňuje i Kristin Chenoweth, což může znít nepravděpodobně, ale je to tak.

Tuto geniální inscenaci byste si neměli nechat ujít. Prodejte klidně i ledvinu, abyste ji viděli a mohli se opájet tou extází.