RECENZE: Cats (Kočky), London Palladium ✭✭✭✭

Cats v London Palladium. Foto: Alessandro Pinna Cats (Kočky)

London Palladium

4 hvězdičky

Vstoupit do obrovského sálu divadla London Palladium a spatřit neuvěřitelnou scénu Johna Napiera v podobě smetiště, pro obnovenou premiéru Cats v roce 2014 ještě vylepšenou o další harampádí a rekvizity, je nepopiratelně vzrušující zážitek. Je to nádherná scéna plná příslibů i rošťáren, která Palladium bez námahy promění v onen tajemný, kouzelný a hravý svět, v němž titulní hrdinové žijí.

Toto znovuuvedení je první po dlouhé době, které dalo dohromady většinu původních tvůrců. A není to jen marketingový tah, protože inscenace prošla značnou dávkou re-invence. Lord Lloyd-Webber dodal nová hudební čísla, texty byly poupraveny, Sir Trevor Nunn znovu zrežíroval (a v případě nového materiálu nově postavil) celou show a Dame Gillian Lynne zmodernizovala choreografie – tam něco dopilovala, jinde změnila styl. Láska, péče a víra, kterou tito umělci do svého díla vkládají, je přímo hmatatelná.

Vůbec nejlepším aspektem této produkce je však síla, energie a ryzí muzikálnost, kterou do partitury vnáší Graham Hurman. Orchestr doslova jiskří hudební energií v každém taktu bohatého a rozmanitého Lloyd-Webberova díla. Hurman má tep hudby plně pod kontrolou: nebojí se pianissimových pasáží, nezastraší ho nový materiál a precizně nastavuje i udržuje tempo velkých tanečních čísel. Přestože od premiéry uplynulo více než 30 let, hudba zůstává neuvěřitelně silná a strhující.

I Dame Gillian na inscenaci tvrdě zapracovala a je to znát. Tanec v sobě má disciplínu, smyslnost, pocit kmenové sounáležitosti i akrobatickou dokonalost; vše působí svěže, přesně a vitálně. Velká čísla – úvod počínaje, přes Mourka (The Old Gumbie Cat) a bál Jellicle až po fanfáru pro Skimbleshankse – jsou naprosto uhrančivá. Tanečníci do toho dávají všechno. A v tomto případě je to „všechno“ opravdu hodně.

Nový materiál dosahuje střídavých úspěchů. Rum Tum Tugger byl nově pojat jako „pořádný bad boy dnešní doby“ (slovy Sira Trevora). To znamená plandavé kalhoty, tenisky, tetování, čepici a řetězy – drsný kocour s pouliční image. Zatímco hudebně je píseň zajímavá a sborové party fungují překvapivě dobře, jak ansámbl, tak samotný Tugger bojují s dikcí. To se časem pravděpodobně vypiluje. Nejsem však přesvědčen o tom, že je tato verze lepší než originál.

Na druhé straně, scéna „Growltiger’s Last Stand“ byla rovněž obrozena. Pryč je příšerný Billy McCaw i ona lahodná parodie na italskou árii (tyto verze se lišily podle toho, kde ve světě jste Cats viděli). Místo toho byla celá sekce výrazně zkrácena, což jí prospělo – zejména úvod, kde Growltiger a jeho kumpáni v jakési kočičí poctě muzikálu Oliver! demonstrují, jací jsou to drsňáci. Bylo to poutavé a vtipné novým způsobem a nová melodie si velmi dobře rozumí s (většinou) původním textem. Nicméně ke konci písně, kdy vtrhnou siamské hordy, byla dikce velmi slabá a tato část potřebuje zpřesnit.

Třetí zásadní hudební změna nastává u kocoura Mistoffeleese, kde se melodie změnila, aby vyhověla rapu a stylu nového Tuggera. To považuji za vážnou, až hloupou chybu: vzít jednu z nejlepších a nejznámějších melodií a rozbít ji o zeď. Skladatelský přešlap mimo veškerá měřítka.

Není to však jediný autorův omyl. Hlavní cenu získává obsazení Nicole Scherzinger do role Grizabelly. Nenechte se mýlit – ona neumí hrát. Jejímu „výkonu“ chybí grácie, jemnost, vnitřní vřelost. Je to bolestný pohled. V základu (a na tom se tvůrci k vlastní hanbě spolupodíleli) je její Grizabella stále onou Šviháckou kočkou: má na sobě nejlepší a nejstylovější kostým; nejsou to žádné cáry a stud – je to potrhaná Prada, boty na podpatku a luxusní nohy. Pokud patříte k ansámblu, který v písni přemítá, „kdo by byl tehdy v ní hádal“ onu krásku, pak jste byli slepí nejen při narození, ale jste jimi dodnes. Ona JE hvězdou večera, která všechny převyšuje. Což z celého jejího příběhu v rámci děje dělá frašku.

Nicole Scherzinger jako Grizabella. Foto: Alessandro Pinna

Dalo by se to přejít, kdyby její zpěv byl fenomenální, kdyby v písni Memory (Vzpomínky) objevila netušenou hloubku. Ale ne. Ani to se nekoná. Vyvrcholení písně, elektrizující fráze „Touch me“, nefunguje díky technice či umu Nicole, ale díky tomu, že tým zvukaře Grega Pinka vytočí hlasitost a dozvuk na úroveň výbuchu sopky. Sál zaplaví zvukové tsunami ve stylu soutěže X Factor a jakýkoli pocit dramatu nebo postavy v něm utone. Je to strašné – ale fanoušci Pussycat Dolls v publiku to hltali plnými doušky. Obrazně řečeno.

Přesto (a to je na této inscenaci opravdu pozoruhodné) na Grizabelle vlastně nezáleží. Většina ostatních herců je tak dobrých, charismatických a hrajících s takovou radostí, že na Nicole Scherzinger prostě zapomenete.

Callum Train je vysoký, mrštný a autoritativní Munkustrap s příjemným hlasem, který využívá velmi přesně. Benjamin Yates je v roli Mungojerrieho naprosto skvělý, plný šarmu a stylu, a Dawn Williams mu jako rozpustilá Rumpleteazer skvěle sekunduje. Adam Salter jde do role Billa Baileyho s maximálním akrobatickým nasazením a vytváří dokonalý portrét skutečné kočky, ať už v pohybu či v klidu.

Zizi Strallen je senzační Demeter; zpívá krásně a tančí s patřičnou, sexy finesou. Jako Bombalurina je Charlene Ford naprosto dokonalá a neustále v pozoru. Jejich duet Macavity ve druhém dějství je skutečným vrcholem večera. Laurie Scarth vnesla do role Jennyanydots nakažlivé nadšení a bezmezné dovednosti; její sólo v prvním dějství bylo dalším skvostem.

Paul F. Monaghan je vynikající jako Bustopher Jones, kdy přesně vystihuje typ aristokratického kocoura z lepší společnosti, aby se vzápětí proměnil v dojemného a citlivě podaného Guse, divadelního kocoura. Každý detail jeho výkonu byl promyšlený, odměřený a plný radosti. Svoji krasojízdu završil jako Growltiger, který byl nečekaně drsný a „kocouřeský“. Skvělou oporou mu byla Clare Rickard jako laskavá Jellyorum i jako svůdná Griddlebone.

Skimbleshanks je náročná role a Ross Finnie ji zvládl stylově a s obrovským přehledem. Jeho dikce byla vynikající, stejně jako jeho smysl pro jemný humor a mechanickou přesnost. Natasha Mould zazpívala Jemimu opravdu skvěle a do všeho, co dělala, vnesla jistotu a jiskřivý půvab. Joseph Poulton se v mistrovském čísle pana Mistoffeleese ve druhém aktu točil a vířil s přímo hypnotickým účinkem.

Skvělou práci odvedli také Adam Lake (Alonzo), Joel Morris (Carbucketty), Benjamin Mundy (Coricopat), Cameron Ball (Admetus a Macavity), Stevie Hutchinson (Pouncival), Kathryn Barnes (Tantoumile) a Hannah Kenna Thomas (Bílá kočka). Je opravdu nádhera vidět ty velmi vysoké tanečníky tančit v dokonalé souhře a sledovat to celkové nasazení a lehkost, s jakou všichni k představení přistupují.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Nicholas Pound je jako Starý Mojšl (Old Deuteronomy) žalostně nevýrazný. Nedodává postavě dostatečnou důstojnost ani auru tajemna; nepřenáší se z něj žádné kouzlo, které k této roli patří. A pokud má během přestávky sedět na pneumatice, měl by rozhodně zůstat v roli – cokoli jiného je neomluvitelné. Jeho zpěv není na takové úrovni, jakou by show vyžadovala, zvláště když laťku nastavují kolegové Monaghan a Train a když je v sálu Palladia stále cítit duch Briana Blesseda (ne že by snad byl po smrti).

Antoine Murray-Straughan má nejtěžší úkol ze všech: prodat onoho reinkarnovaného Tuggera. Většinou mu není rozumět, což je značný handicap, uvážíme-li, že má divákům představit nové texty i melodie. Murray-Straughan sice má jisté kouzlo, ale zdá se, že koncept postavy nebyl úplně domyšlen, a výsledek tak působí příliš váhavě a bez patřičné elegance. Možná se to časem usadí a zlepší.

Abychom k němu byli spravedliví, je těžké uvěřit, že tým zvukařů už plně zvládá nároky této show. Rovnováha mezi zpěvákem a orchestrem není vždy tam, kde by měla být – a právě nová čísla Murray-Straughana na tento problém doplácela nejvíce.

Znalci si všimnou změn i jinde – scéna „The Awful Battle of the Pekes and the Pollicles“ pádí vpřed v novém, strhujícím tempu; Macavityho výstup ve druhém dějství byl přepracován stejně jako cesta Grizabelly do „nebeské sféry“ (Heavyside Layer).

I když jsou v obsazení některých klíčových rolí nedostatky, celkový dojem z produkce je stejně triumfální a sršící energií jako vždy. Toto znovuuvedení je útokem na vizuální i sluchové smysly, který ve vás zanechá opojný pocit. Jeho srdcem je brilantní a živelná choreografie, několik úžasných melodií a skvělá hudební vize Grahama Hurmana.

Cats se v divadle London Palladium hrají do 1. března 2015.