RECENZE: Closer To Heaven, Union Theatre ✭✭✭✭

Closer To Heaven

Union Theatre

25. dubna 2015

4 hvězdičky

Vpravo je ušmudlaný bar, přesně ten typ, který si pamatujete z puberty – z té chvíle, kdy jste tam poprvé odvážně i bázlivě vlezli s kamarády nebo sami, abyste se „koukli“ nebo si „něco dali“. Působí to tam luxusně a zároveň ošuntěle. Máte z toho chuť na panáka, ale zároveň strach o duševní zdraví. Je to esence zaplivanosti: svůdné i odpudivé, nekonečně fascinující. Barman do toho prostředí skvěle zapadá; možná je to fajn chlap, ale z každého jeho póru sálá vizáž slizkého starého chlípníka. Pak se ale usměje a je to přátelský úsměv. Tohle je bezpečné místo.

Když procházíte místností kolem baru, uvidíte pódium a dlouhé zrcadlo upevněné na železné tyči. Z toho pódia sálá příslib divoké akce, i když je zrovna prázdné. Na druhé straně místnosti je jeho dvojče. K tanečnímu parketu přiléhá malé jeviště a nad tím prostorem se vznášejí duchové tisíců drag queens, mihotající se v záři fluorescenčních světel. Dekorace v černé a červené jsou laciné a zároveň svůdné. Nad barem si všimnete veselého dýdžeje – nebo je to kapela? Máte pocit, že byste mohli být v jakémkoli nočním klubu kdekoliv v zemi. Možná v jakékoli zemi.

Zrovna když si říkáte, proč v ruce ještě nemáte pořádný koktejl, propukne to. Teprve když se polonahý vousáč v ustřiženém tričku a upnutých kožených kalhotách začne u tyče svíjet tak, že prakticky souloží se zrcadlem, dojde vám, že jste v gay klubu. Ty první, dravé obrazy se vám vypálí do paměti – a když Billie Tricks odpálí úvodní číslo My Night jako uragán (slovo bouře prostě nestačí), každý v publiku se musí rozhodnout: buď se nechá strhnout, nebo bude každou vteřinu nenávidět. Tady neexistuje žádná zlatá střední cesta.

Tohle je Closer To Heaven, muzikál od Pet Shop Boys a Jonathana Harveyho z roku 2001, který se teď dočkal znovuuvedení v agilním Union Theatre. Režisér Gene David Kirk odvedl skvělou práci, hudební nastudování Patricka Stockbridge je inspirativní a choreografie Philipa Joela je vitální a nakažlivá. Tohle oživení člověka nutí k zamyšlení, proč se tahle show neuváděla častěji. Pochybuji, že jsem v Unionu viděl lepší scénografii. Kombinace dokonalého a velmi vynalézavého designu Davida Shieldse a skvěle evokativního osvětlení Tima Deilinga – ať už jde o drzé, křiklavé nebo krásné momenty – zajišťuje, že prostor Union Theatre je pro potřeby tohoto díla naprosto, až mrazivě ideální.

V každém aspektu výpravy je cítit syrovost a drsný realismus, což je působivé. V některých scénách stačí zavřít oči a skoro cítíte závan zvětralých močí, zvratků a potu – přirozené doplňky pořádného tahu v klubu. Zvuk, který vytvořili Stockbridge a Alessandro Lombardo (bicí), je perfektní pro danou partituru, prostředí i celkovou náladu. Z technického hlediska, s ohledem na omezený rozpočet a prostor, je to v podstatě nejlepší možná produkce Closer To Heaven, jakou lze uvést.

Formálně je tento muzikál takřka učebnicový. Máme tu hlavní linku i několik vedlejších příběhů. Partitura drží bezchybně pohromadě; většina písní, ne-li všechny, posouvá děj, prohlubuje charakteristiku postav a nabízí vhled do jejich nitra. Přesto je tu i bohatá žánrová pestrost – nádherné balady, řízné šantánové kousky, veselé písně plné života i ponuré, hloubavé momenty. K tomu přidejte pár žhavých tanečních hitů, které ve vás probudí skrytou popovou hvězdu, i kdyby byla sebevíc zakřiknutá.

Harveyho scénář a dialogy jsou sice často banální a situace předvídatelné, ale ve výsledku na tom nesejde. To, co vytváří divadelní kouzlo, je spojení hudby a celkového potenciálu. Harvey připravil podklad, ale teprve hudba a choreografie mu dodávají texturu, vzory, barvu a celkový dojem.

Tento muzikál vyniká svou neskrývanou otevřeností. Jak řekl Nicholas De Jongh při premiéře, je to „první skutečně gay muzikál napsaný a složený Angličany“, který se dostal do West Endu. Je také bytostně mladistvý a nekompromisní v tom, jak přímočaře řeší nástrahy rané dospělosti: sex, drogy (užívání i prodej), popovou hudbu, alkohol, predátorské chování, prostituci, lásku, přežití, sexualitu a – což je nejvíce fascinující – rodinu, kterou si člověk vytvoří sám, nezávisle na té, do níž se narodil. Působí stále aktuálně, což potvrzovaly i reakce mladších diváků kolem mě.

Jared Thompson v profesionálním debutu působí přirozeně naivně jako Straight Dave, irský kluk, který přijede do Londýna hledat práci a chce tančit. Osamělý a nejistý, ale sebevědomý ohledně svých tanečních schopností, se přihlásí na konkurz k Vicovi, který vede klub. Ať už je to jeho vizáží nebo tanečními pohyby (oboje je velmi působivé), Dave kšeft u Vica dostane.

Vic byl možná trochu roztržitý, protože ho právě vypátrala jeho dcera Shell, kterou roky neviděl, a donutila ho postavit se své minulosti i její přítomnosti. Zatímco se snaží napravit vztah otce s dcerou, Dave a Shell se dají dohromady. To je docela překvapivé vzhledem k Shelliným pochybnostem o Daveově sexualitě i k tomu, jak Dave zareaguje, když poprvé uvidí Mile End Leeho. Lee je vypracovaný dealer drog z ulice, který v klubu často vysedává a občas spí s Billie Tricks – tou „mohla-bych-být-drag-queen-ale-nejsem-prožila-jsem-všechno-a-se-všemi“ uvaděčkou ve Vicově klubu.

Nakonec Vic nachytá Davea a Leeho při rychlovce na záchodě a Shell je pochopitelně zděšená. Po troše úzkosti a vytáček se Dave a Lee nakonec pomilují a oba poprvé v životě zažijí skutečný cit. Protože jsme v muzikálu, po výšinách zářivé vášně následuje zoufalství způsobené předčasnou a nespravedlivou smrtí. Podobně jako Maria ve West Side Story, i Dave zůstává sám a musí čelit životu bez milence. Na rozdíl od Marie se však Dave dočká nadějného dovětku.

Příběh je podán s maximální přímočarostí a nespoutanost ohnivé Billie Tricks je stejně provokativní jako zábavná. Joelova energická, sexy choreografie, kterou talentovaný ansámbl podává s obrovským nasazením, tomu dodává grády. Tanec je v tomto kuse tak hluboce zakořeněn, až se zdálo škoda, že tanečníci na pódiích nejsou neustále – polonahá těla u tyčí by tvořila elektrizující rámec děje a neustávající tep vášnivé rozkoše podtrhující dramatické události. Tanec by mohl vyprávět příběh stejně intenzivně jako hudba.

Pokud mám k produkci výhradu, pak tu, že je až moc „slušná“. Není tak ujetá nebo camp (což jsou dvě různé věci), jak by mohla a nejspíš i měla být. V některých scénách by dnes, kdy se doba od roku 2001 posunula, byla nahota pro pravdivost okamžiku skutečně zásadní, i bez onoho „cudného“ povlečení.

Thompson jako Straight Dave zpívá a tančí výborně. Má v sobě svěží nevinnost, která pro tuto roli funguje dokonale, i když v jeho očích dokáže v pravou chvíli zajiskřit ambiciózní tvrdost. V milostných scénách se Shell i s Leem je přesvědčivý a jeho závěrečné písně – „For All Of Us“, reprise titulní skladby a „Positive Role Model“ – podává s jistotou a emocí plnou touhy a ztráty. Působí sice trochu moc zženštile na to, aby nás překvapilo, že se mu Lee líbí, ale to nijak zásadně nesnižuje jeho věrohodný a komplexní výkon.

Connor Brabyn je v roli odepsaného Mile End Leeho fascinující. Pod maskou drsného, lhostejného dealera dokázal najít složitost a trápení, které velmi jemně, ale jistě zdůrazňuje. Jeho neohrabanost, když Dave chválí jeho krásu, je trefná, stejně jako jeho znuděnost při sexu s Billie. S Thompsonem k sobě skvěle pasují v duetu „Closer To Heaven“, kde spolu nacházejí souznění. Stejně tak je Brabyn přesvědčivý jako rádoby drsňák; jeho šlachovité tělo je neustále napjaté v postoji „zkus to na mě“, kvůli kterému lidé raději pomalu couvají.

Ben Kavanagh jako Flynn je prostě jedovatá nádhera. Předvádí se a trousí hlášky, jako by byl milostným dítkem Louieho Spence a Boye George. Je to skvěle vyvážený výkon, kde pod tlustou vrstvou řasenky nikdy není daleko k bolesti. Ken Christiansen v roli jeho brutálního zaměstnavatele Boba je možná zbytečně moc uřvaný – slizká, zkorumpovaná odpornost by vytvořila mnohem mrazivější portrét násilníka. Dohromady ale tvoří přesně ten nešťastný pár, jakým mají být.

Katie Meller dostala tu nejlepší roli a náležitě si ji užívá. Přestože je to muzikál o gay lásce a dospívání, je to právě stárnoucí show-queen, kdo sklízí smích a má ta největší čísla – písně „My Night“, „It's Just My Little Tribute to Caligula, Darling!“ a „Friendly Fire“ jsou naprosté hity. Mellerová dává každé z nich maximum, s chraplákem v hrdle a neutuchající energií požitkářky. Její Billie je vytesaná z divadelního mramoru, její sexualita je stejně nevyzpytatelná jako její ostrý jazyk. Její drsnost a vulgární vystupování mají v sobě syrovou krásu. Především ale Mellerová dělá z Billie postavu, která jako by z oka vypadla Sally Bowlesové. Přináší na scénu pravý kabaret.

Craig Berry jako Vic ani Amy Matthews jako Shell nepůsobili ve svých náročných rolích úplně uvolněně. Matthews má hezký hlas, ale potřeboval by oporu; Berry zase hlasově úplně nestačí na píseň „Vampires“, což je škoda, protože je to skvělá hymna. Ve společných scénách jsou oba nejlepší – skvěle vystihují tu snahu rozbité rodiny se znovu sblížit.

Ansámbl je převážně vynikající, zejména Grace Reynolds, Alex Tranter, Martin Harding a Tamsyn Blake. Je vidět, že si to všichni užívají a naplno se vžívají do výstředností svých postav. Občas sice někdo zbytečně přehrává a strhává na sebe pozornost, ale když pracují jako celek, tancují Joelovy precizní choreografie a zpívají naplno, jsou velmi působiví. Číslo „Hedonism“, které uzavírá první a otevírá druhé dějství, je přesně ten typ hudby, při kterém máte chuť začít tancovat s nimi.

Všechna představení jsou vyprodaná, i když se možná najdou lístky z vratek. Pokud můžete, určitě na to zajděte. Pokud existuje nějaká spravedlnost, měla by se tato inscenace přesunout do většího prostoru, kde by mohla běžet dlouhodobě. Dokazuje totiž sílu díla Pet Shop Boys a Harveyho – tahle inscenace vezme každého diváka o kousek blíž k nebi.