RECENZE: Cruise, Duchess Theatre ✭✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru Cruise od Jacka Holdena, kterou uvádí Duchess Theatre v čase, kdy se britská divadla po dlouhé pauze konečně otevírají.

Foto: Pamela Raith Cruise

Duchess Theatre, Londýn

20. 5. 2021

5 hvězdiček

REZERVUJTE SI VSTUPENKY

Bylo to nekonečné čekání, než jsme si mohli znovu sednout do hlediště a užít si ten společný divadelní zážitek – čekání, které se kvůli zpožděnému začátku novinářské premiéry ještě o něco protáhlo. Ale Jack Holden a jeho upřímné, vášnivé a dojemné představení Cruise za to stálo. Hra vychází z Holdenovy osobní zkušenosti z práce pro LGBTQ+ linku pomoci Switchboard (která je mimochodem partnerem inscenace). Právě tam přijal telefonát, který ho zavedl do nitra londýnského Soho 80. let. Výsledkem je trefná reflexe epidemií, komunity, lásky a především naděje.

Jedním z hlavních důvodů, proč hra tak skvěle funguje, je Holdenův brilantní rešeršní vhled do tehdejší doby, jeho úcta k těm, které dnes můžeme nazvat „gay veterány“, a především jeho strhující herecký výkon, v němž ztvárňuje celou škálu barvitých postav. Příběh začíná v současnosti: Michael zavolá na linku a chce mluvit se starším dobrovolníkem, ale mladý Jack nereaguje úplně podle příruček. Když Michael pozná, že má Jack za sebou divokou noc, začne mu vyprávět o své vlastní nejlepší noci v životě – o noci z roku 1988, o které si tehdy myslel, že bude jeho poslední. I když se rámec telefonního hovoru může zdát nepravděpodobný, jako dramatický prostředek, který nás přenese do minulosti, funguje skvěle. Holden nás provází touto cestou s obrovskou energií a empatií. Potkáváme galerii postav ze Soho, které už neexistuje: Polari Gordona, Jacky Shit – jízlivou a vyhořelou drag queen, která předvede fantastickou verzi šansonu „Is That All There Is?“, i Slutty Davea, Michaelova milence, kterého mu vzala epidemie AIDS. Na osudu každého z nich vám bude hluboce záležet a Holden ovládá jeviště s naprostou jistotou a vypravěčským zápalem. Najdeme tu i odvážné momenty, třeba když se scény z Top Gunu prolínají s Daveovým odchodem.

Foto: Pamela Raith

Nejde však o show jednoho muže. Po celou dobu je na scéně skladatel John Elliott, který Holdena doprovází špičkovým soundtrackem – beaty a rytmem ztracené generace. Když Michael/Holden tančí svůj (jak věří) tanec smrti, hudba graduje do pohlcujícího, dojemného crescenda. (Tuhle recenzi jsem prostě musel psát za doprovodu dvanáctipalcových remixů z osmdesátek, jak moc se mi ta hudba dostala pod kůži!) Michael ale samozřejmě přežije. Právě to je na hře nejlepší – že nabourává a rozebírá to klišé o tragickém, osamělém a k zániku odsouzeném gayovi (jako jsme viděli třeba v seriálu Halston na Netflixu). Hra vznikla během pandemie roku 2020 a nese jasné, zářivé poselství: přežijeme to. Jdeme dál. Je to radostný, vtipný a dojemný kus a vřele vám doporučuji ho vidět.

Velký dík patří vedení Duchess Theatre a celému personálu za to, že se postarali o bezpečný průběh celého představení.