RECENZE: Dames At Sea, Helen Hayes Theatre ✭✭✭✭

Dames at Sea

Helen Hayes Theatre

17. října 2015

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

Kostýmy, úsměvy, step, melodie a upnuté kalhoty. Pokud byste chtěli shrnout podstatu vůbec první broadwayské produkce Dames At Sea, která se nyní hraje v Helen Hayes Theatre pod jistým režijním a choreografickým vedením Randyho Skinnera, pak by byla tato charakteristika více než trefná.

Dames at Sea, dílo George Haimsohna a Robina Millera (libreto a texty) a Jima Wise (hudba), je dobře známé jako off-broadwayský hit z roku 1968, který vystřelil hvězdu jisté Bernadette Peters do broadwayské stratosféry. Na broadwayských scénách chybělo překvapivě dlouho a toto oživení přichází v pravou chvíli – v sezóně, kdy broadwayské domy hostí velmi vážná a intenzivní díla (činohry i muzikály).

Dames At Sea si totiž může nárokovat titul jednoho z nejbláznivějších, nejsladších a nejabsurdnějších muzikálů všech dob. Vůbec si nehraje na hluboký děj nebo psychologii postav, raději zůstává pevně ve světě parodie a klade důraz na skvělé, chytlavé melodie, parádní taneční čísla, peprné vtipy a přeslazené milostné aférky mezi sboristkami a nadrženými námořníky, vedle kterých by i postavy z Producentů působily jako suchaři.

A je to zkrátka trefa do černého.

Příběh je naprosto ujetý. Broadwayská diva Mona Kent zkouší novou show na 42. ulici, ale není spokojená. Svými požadavky dohání Henneseyho k šílenství. Představení má mít premiéru, ale Moně se nelíbí čísla, choreografie ani sboristky. Do divadla náhle dorazí cizinka, která zrovna vystoupila z autobusu, vykulená a překypující přirozeným talentem. Je to Ruby, která si nepřeje nic jiného než zpívat a tančit na Broadwayi.

Hennesey ji najme; Ruby vypadá skvěle, umí stepovat a Joan, další sboristka, se za ni zaručí. Ale Mona ji chce pryč, protože na Ruby žárlí – na její vzhled i na toho pohledného námořníka, který ji sledoval z autobusového nádraží, kde si zapomněla svůj jediný kufr. Jmenuje se Dick a kromě toho, že je námořník, je také skladatel a textař. Jo, a taky umí stepovat.

Mona chce Dicka, a to nejen pro jeho hudební nadání. Ale Dick nebude spolupracovat, pokud v show nebude Ruby. Mona se mračí, ale souhlasí, rozhodnutá získat Dicka jen pro sebe. Mezitím Dickův parťák Lucky sbalí Joan a společně odstepují své starosti pryč.

Hennesey ale nebyl upřímný: divadlo, kde se má nová show hrát, se má bourat. Kde proběhne premiéra? Lucky a Dick si myslí, že jejich bitevní loď by mohla být to pravé místo, a protože Mona je „stará známá“ kapitána, vypadá to nadějně. Budou ale Dickovy písně včas hotové? Nechá Mona Ruby zazářit? Kdo získá Dicka? Ruby, nebo Mona? A bude mít Joan štěstí s Luckym? A komu nakonec kapitán navlékne prsten?

Tyto a další otázky se řeší a vyřeší během dvou a něco hodin vrcholné pošetilosti. Pokud by britská parta z komedií Carry On natočila muzikál, mohl by vypadat přesně takto. Je to ten typ show, která trochu snižuje laťku vkusu, aby vám dopřála nefalšovanou, ohromnou zábavu.

Skinner s neomylným načasováním a přesně odměřenou dávkou kýče zajišťuje, aby každý slabý vtip usedl, aby ty dobré sklidily salvy smíchu, aby taneční čísla byla řízná a roztomilá a aby pikantnost, naivita a kempový šmrnc vytvořily nadýchaný dezert – ovocný, bohatý, krémový, ale nikdy ne rozmočený. Je to lahůdka pro všechny chutě.

Helen Hayes Theatre, jeden z velkolepých starých broadwayských domů, je ideálním místem pro tuto staromódní parodii plnou pozlátka: jemně i méně jemně si utahuje z bláznivých muzikálů, které Hollywood sypal z rukávu ve 30. letech, a Wiseova hudba je nestydatou pastišovou vykrádačkou známých hitů. Nemusíte slyšet víc než pár taktů, abyste poznali inspiraci klasikami typu „Begin the Beguine“.

Partitura oplývá skvělými čísly: Wall Street, It's You, Choo-Choo Honeymoon, Good Times Are Here To Stay, Let's Have A Simple Wedding a samozřejmě titulní písní Dames At Sea. Budete překvapeni, kolik melodií z této okouzlující hudby už znáte, nebo si to alespoň budete myslet.

Velký hit show, Raining In My Heart, je proveden skvěle a právem sklízí největší potlesk. Lahůdková Singapore Sue k tomu má blízko, i když mě trochu zamrzelo, že tvůrci nepovažovali za možné uvést tuto píseň s falešným orientálním líčením a přízvuky, jak bylo původně zamýšleno. Jeden by si myslel, že parodie bude osvobozena od přísných pravidel politické korektnosti, ale v zemi, kde se ruší inscenace Mikáda ze strachu z uražení lidí, bylo jejich rozhodnutí možná moudré. Jedna věc je jistá: číslo i scéna stále fungují magicky. Pořád se ještě uchechtávám nad těmi dvojsmysly o „východních perlách“ a „orientálním harampádí“.

Osmičlenný orchestr pod pevnou taktovkou hudebního ředitele Roba Bermana poskytuje zpěvákům vynikající oporu a celkové orchestrální vyznění muzikálu je naprosto přesné. Beaty jsou silné, rytmy chytlavé a rovnováha mezi hlasy a doprovodem dokonalá. Je to jedna z těch vzácných příležitostí, kdy slyšíte každou čistě zazpívanou notu i texturu doprovodu pod ní. Radost poslouchat.

Na pódiu je pouze šest herců, což se může u broadwayského muzikálu zdát zvláštní (nad hrou pro dva lidi se nikdo nepozastaví), a skutečně se občas zdálo, že dalších dvanáct tanečníků by přišlo vhod. Pointou parodie je však udělat to, co dělaly velké filmy Busbyho Berkeleyho, ale s desetinou obsazení. A toto hvězdné obsazení šesti lidí v tomto ohledu rozhodně nezklamalo.

Úvodní číslo Wall Street, které je (téměř) sólovým stepem, jasně evokuje 42nd Street, ale Lesli Margherita v něm předvádí veškerou razanci celého souboru sboristek. Má hlas připomínající Ethel Merman, nohy, které dokážou cokoli, a kousavý projev náročné divy, vedle níž by i Joan Collins vypadala jako břídilka. Její Mona je drzá, sexy a hořkosladká – originální koktejl, který má říz.