RECENZE: Deathwatch, Print Room At The Coronet ✭✭✭

Hlídka

Print Room At The Coronet

14. dubna 2016

3 hvězdičky

Francouzské asi jako český knedlík a zrovna tak těžké.

Jean Genet v těchto dnech na londýnských jevištích doslova řádí. Poté, co nás šokoval hrou Služky v Trafalgar Studios, se vrací dokončit dílo v překladu Davida Rudkina ve hře Hlídka v Print Room v Coronetu pod režijním vedením Geraldine Alexander. Tři vězni uvěznění v jedné cele bojují o udržení společenského řádu a soupeří o přízeň odsouzeného vraha Zelenoočka. Modernímu divákovi klaustrofobie této hry umožňuje dekonstrukci maskulinity a Genet si užívá provokování publika tím, že převrací společenské morální kódy, zatímco muži svou brutalitu idealizují a sexualizují. Bohužel tyto ušlechtilé ambice dusí těžkopádný a repetitivní text, který nikdy nepůsobí tak nebezpečně nebo viscerálně, jak by měl.

V Print Room v Coronetu jsem byl poprvé a tento až neuvěřitelně krásný a atmosférický prostor mě naprosto okouzlil, i když možná i trochu zastrašil. Turecké koberce a drobnosti na betonových zdech mi nenápadně připomněly, že asi nikdy nebudu tak „cool“ a bohémský jako oni. Prostor je to přepychový, závratné bludiště s těžkými látkami, kuriozitami z páleného bronzu a svíčkami v klecích, které jako by naznačovaly blížící se obětní rituál. (S hrůzou jsem si všiml piana, které bylo bezostyšně poníženo na bar.) I scéna před začátkem byla stejně dramatická: uprostřed jeviště se tyčila železná klec, zatímco zbytek prostoru evokoval cirkusovou arénu posypanou hlínou a slámou. Alexander skvěle využila minulost budovy jako kina a vtiskla dění filmovou kvalitu, včetně uličnického bubeníka, který ohlašuje začátek akce.

Genet, který sám strávil nějaký čas za mřížemi, zkoumá pružnost mužských vztahů ve vynucené blízkosti. Tři spoluvězni reprezentují různé typy maskulinity: Zelenoočko je jejich dominantní alfa, Lefranc je intelektuální beta samec, zatímco Maurice je poletující a zženštilý. Chvílemi Zelenoočko, Maurice a Lefranc působí jako milenci, něžně vrkají a objímají se v milující náruči. Pak jsou z nich protivníci, zoufalí a brutální, hroziví a krutí. V rámci svých mocenských bojů se vzájemně podkopávají, a tím destabilizují sami sebe. Joseph Quinn v roli Maurice předvádí skvělou afektovanost a přináší vítané odlehčení; bavilo mě jeho naparování a cukrování, kterým vrážel klín mezi Lefranca a Zelenoočka. Večer však pro mě patřil Dannymu Lee Wynterovi, který předvedl lekci z jevištní přítomnosti a dokázal, že vzhled není všechno. I když byl menší a méně čilý než ostatní, tento zkušený herec ovládl scénu bez sebemenší námahy. Ironií osudu to byl právě on, kdo zosobnil Zelenoočkovo tvrzení: „Skutečný muž se nevychloubá, on ví, že je muž.“

Rudkinův překlad Genetova poetického textu je místy květnatý a rozevlátý, jindy nejasný a drhnoucí. Analýza maskulinity tak málokdy zasáhne cíl a příležitost k trefnému komentáři k naší současné genderové politice zůstává nevyužita. Říká se, že dravci jsou nejnebezpečnější, když jsou v kleci – všechen ten potenciál se v nich pomalu natahuje jako pružina – ale já jsem ani na vteřinu neměl pocit, že by tito tři trestanci nebo jejich poselství mohli proniknout do mého světa. Necítil jsem strach, ani mě jejich osud nedojal. Možná Hlídce chybí jen špetka onoho pověstného „je ne sais quoi“.

Hlídka se hraje v Print Room do 7. května 2016