RECENZE: Ellen Terry s Eileen Atkins, Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭✭

Eileen Atkins jako Ellen Terry v představení Ellen Terry s Eileen Atkins

Sam Wanamaker Playhouse

23. února 2014

Historie řadí Ellen Terry mezi největší herečky všech dob. Společně s Henrym Irvingem vládla světovým jevištím konce devatenáctého století a její jméno bylo neodmyslitelně spjato s dílem Williama Shakespeara. Poté, co ukončila aktivní hereckou kariéru, se začala Shakespearovi věnovat autorsky. Odstartovala tak svou druhou životní etapu, během níž pořádala přednášky o Shakespearových ženských postavách. Tyto texty vycházely z jejích hlubokých znalostí a zkušeností, které nasbírala během dlouhých let na jevišti. Terry měla velmi vyhraněné názory na to, jak by měla herečka jednotlivé role ztvárnit, a její pohled se často rozcházel s tehdejšími tradicemi.

Divadlo Sam Wanamaker Playhouse nyní uvádí inscenaci Ellen Terry s Eileen Atkins. Jde o mimořádný divadelní zážitek, který Atkins sama sestavila z textů a zápisků Ellen Terry. Atkins se zde převtěluje do role Terry přednášející publiku a v průběhu večera recituje pasáže ze Shakespearových veršů pro postavy, jako jsou Porcie, Julie, Rosalinda, Beatrice, Ofélie, Viola, Desdemona či Kordélie.

Sledovat Eileen Atkins, jednu z našich nejuznávanějších divadelních herkyň, jak dává hlas odkazu Ellen Terry, je zážitek neuvěřitelné krásy. Její práce s hlasem, temperamentní a pronikavý vhled do textů, smysl pro komiku i neomylná schopnost vytěžit z každého slova i ten nejjemnější dramatický odstín dělají z tohoto večera nezapomenutelnou a radostnou divadelní událost.

Terry kdysi napsala, že úkolem herečky „je naučit se, jak (shakespearovskou) postavu převést do sebe samé, jak její myšlenky učinit svými vlastními a její slova slovy svými“. Nárokovala si právo o těchto postavách hovořit, protože disponovala „znalostí, kterou lze získat jedině skrze úplné splynutí s nimi“.

Atkins myšlenky Ellen Terry ztělesňuje i personifikuje. Každý Shakespearův verš, který na scéně pronese, osvětluje s průzračnou jasností a porozuměním. I při poslechu těch nejznámějších pasáží má divák pocit, jako by je slyšel poprvé v životě. V jejím podání jsou neuvěřitelně živé, svěží jako první ranní paprsky a stejně tak oslňující.

Rozsah a všestrannost, kterou zde Atkins předvádí, bere dech. Když hraje Julii nebo Ofélii, jejích téměř osmdesát let se rázem rozplyne – na jevišti stojí mladá, křehká a nadpozemská bytost. Její přednes monologu o milosrdenství z Kupce benátského je úchvatný a člověk snadno pochopí, proč Terry tento text přirovnávala k modlitbě Otčenáš.

Nikdy jsem neviděl lépe zahranou scénu Oféliina šílenství, než jakou zde předvedla Atkins. Poprvé to dávalo dokonalý smysl. Stejně tak je těžké si představit lepší Rosalindu, Violu nebo Beatrice, než jaké nám dovolují zahlédnout tyto evokující a strhující výstupy z velkých komedií.

Největším překvapením – a odměnou – jsou však nečekané perly: vtipná i zemitá paní Pážová předčítající milostný dopis sira Johna; něžná a srdcervoucí scéna Juliina procitnutí v hrobce; shledání Leara s Kordélií (Atkins hraje obě role naprosto přesvědčivě a s mrazivou jiskrou, které nedosahuje ani aktuální produkce Sama Mendese v Olivier Theatre); a především dechberoucí dialog mezi Emilií a Othellem těsně po vraždě Desdemony – výkon, který jasně ukazuje, kdo je skutečnou hrdinkou závěru Othella.

To byl zkrátka neopomenutelný večer s jednou z největších žijících divadelních legend.