RECENZE: Fings Aint What They Used T'Be, Theatre Royal Stratford East ✭✭✭✭

Fings Ain’t Wot They Used T’Be. Foto: Tristram Kenton Fings Ain’t Wot They Used T’Be

Theatre Royal, Stratford

21. května 2014

4 hvězdičky

Muzikál Fings Ain't Wot They Used T'Be s hudbou a texty Lionela Barta a libretem Franka Normana se dočkal obnovené premiéry přímo v místě svého zrodu, v Theatre Royal Stratford East. Nová inscenace v režii Terryho Johnsona předkládá běžnému britskému divákovi několik znepokojivých, ba přímo provokativních otázek.

Co tam proboha dělá Ryan Molloy? Proč v tom mrhá časem? A Jessie Wallace – jako vážně? Bart tuhle písničku přece pro tuhle hru nenapsal? Proč tohle vůbec křísit – v Národním byste nic podobného neviděli. Kde je pořádná taneční company? Může se tohle na jevišti vůbec říkat? Na co jsem se to vlastně díval?

Je důležité si tyto složité otázky pořádně rozebrat.

Nejdříve k Ryanu Molloyovi. Molloy, proslavený rolí Frankieho Valliho ve fenomenálně úspěšném hitu Jersey Boys, tráví většinu prvního jednání v ústraní jako člen ansámblu. Zpívá a tančí s ostatními jako jeden z pestré party falešných padouchů, kteří se poflakují ve Fredově baru, věnují se drobné kriminalitě, podfukům a lehkému řemeslu.

Molloy je v tom všem vynikající. O tom není pochyb. Ale proč mu to stojí za to?

Protože v polovině prvního dějství vtrhne na scénu jako Horace, veselý bytový architekt, kterého si Fred pozval na modernizaci baru. Horace je vysněná role: okázalá, dynamická, s úžasným číslem „Contempery“, které zastavuje show, s dávkou nespoutaného kempu a ve druhém dějství i v dámských šatech. Molloy je jako Horace naprosto skvělý – stylový, energický, skvělý tanečník i zpěvák s dokonalou dikcí a bezchybným komediálním timingem. Tohle je poctivé charakterní herectví v muzikálu a Molloy zde ukazuje hloubku a šíři talentu, která u představitelů hlavních rolí nebývá obvyklá. V každém ohledu jde o bravurní výkon.

Jessie Wallace je dobře známá jako Kat Slater ze seriálu Eastenders, a i když mezi touto postavou a její Lil existují jisté povrchní podobnosti, nejvíce zarážející je, že Lil je ve skutečnosti úplně jiný výkon. Drsnost, neustálý neklid, vrčení a doutnající agresivita Kat jsou pryč – Lil je tvrdá, ale laskavá, spravedlivá a v hloubi duše romantička. V tichých momentech Wallace září – a rozhodně nezaostává ani ve zpěvu a tanci. Písně Do You Mind a Polka Dots jsou v jejím podání lahůdkové a titulní skladbu vystřihne s opravdovým zápalem a stylem divy.

V každém ohledu je naprosto úžasná. Je ohromující vidět někoho, kdo jako Kat bývá nevyrovnaný, v takovéto životní formě. Často dává vzpomenout na Barbaru Windsor, což je upřímně řečeno ideální.

Inscenační tým do revidovaného scénáře vložil několik Bartových písní, které v původní verzi nebyly. Do You Mind a Living Doll, tehdejší popové hity, do partitury přirozeně zapadají, a i když někoho možná překvapí, že tyto melodie napsal právě Bart, je to tak a ke stylu show sedí dokonale. Mezi další přídavky patří Where Do Little Birds Go? a Big Time, které také fungují skvěle, dokreslují postavy a prohlubují empatii. Rozšířená hudební složka dělá z představení opravdovou lahůdku.

Pod taktovkou prozíravé režie Terryho Johnsona a díky úpravám libreta od Elliota Davise se kus ukazuje jako nečekaný úkaz: je to dobovka, ale zároveň alegorie na témata, která společnost trápí dodnes – propast mezi třídami, svody zločinu, otřesné zacházení mužů s ženami, skutečný význam přátelství a rozpoznání dobra od zla. Tento přepracovaný muzikál z roku 1959 má moderní Británii co nabídnout: pohled na její minulost, současnost i budoucnost zároveň.

Tato produkce ukazuje, jak zásadní byl a je Bartův přínos britskému muzikálovému divadlu. Zároveň nastavuje zrcadlo nedostatečnému přístupu Národního divadla. Bartova tvorba je pro repertoár důležitá a zasloužila by si být prezentována s plným zázemím první scény. Je stejně významná jako díla Harea, Bennetta, Stopparda nebo jakéhokoli jiného dramatika; v jistém smyslu i více, protože Bart vždy odrážel životy obyčejných lidí.

Jednou z nejlepších věcí na této inscenaci je, že odmítá konvenční moudra a falešné jistoty o muzikálovém divadle. Nenajdete tu žádnou „glamours“ sborovou linku. Místo toho jsou tu velmi sexy ženy všech tvarů a velikostí (od štíhlé Vivien Carter až po nádherně kyprou Suzie Chard, jejíž bujný dekolt jako by popíral Einsteinovy gravitační zákony), které každý okamžik naplňují smyslnou radostí, letargickou blažeností i ironickým, unaveným očekáváním. Každá z nich je všestranná umělkyně. Jsou víc než úžasné.

Stejně tak i okouzlující Sarah Middleton v roli Rosie, nevinné dívky, která zabloudí do Tosherova světa, trpí pro něj a nakonec se dočká své chvíle slávy. Je křehká a jemná – hedvábí na ocelovém základu.

Dalším skvělým prvkem je, že jazyk kusu zůstal pevně ukotven v roce 1959. Veškerá barvitost, jiskra, provokativnost i šarm tehdejší mluvy londýnského East Endu zůstaly zachovány, nedotčeny chapadly politické korektnosti. Kde jinde byste dnes slyšeli píseň s názvem „The Student Ponce“? Bohatost tohoto jazyka dodává celé show nesmírně uspokojivý rozměr.

A není to jen mluvené slovo, co je zde bohaté. Scéna a kostýmy Williama Dudleyho krásně vystihují dobové reálie, společenskou třídu i celkový styl. Jde o šťastné manželství textu a tvůrčí vize. Ben Omerod vše skvěle nasvítil a chytré využití velkých videoobrazovek dokresluje atmosféru a náladu, ať už napjatou nebo veselou.

Pomyslnou třešničkou na dortu, nečekaným zážitkem a dávkou božského ohně je však svalnatá, sexy, šarmantní a naprosto podmanivá choreografie Nathana M Wrighta. Je vzácné, když taneční kroky pomáhají pochopit postavu – ale přesně to se zde děje. Divák se o Lil v podání Wallace dozví více z jejích tanečních kroků než z mnoha dialogů. Totéž platí pro Molloyova Horace a nečekaně vyzrálého Toshera Stefana Bootha. Vlastně pro celý soubor. Gary Watson a Stevie Hutchinson po celou dobu předvádějí skvělou práci nohou, která je technicky působivá a tvoří úžasný detail v pozadí.

Wrightova nejchytřejší práce přichází v čísle „Where It's Hot“, které dává Christopheru Ryanovi, jenž je po celou dobu v parádní komediální formě, šanci zcela ovládnout jeviště jako Red Hot. Velká čísla jsou však stejně působivá, a přestože je scéna malá, choreografie nikdy nepůsobí přeplněně nebo stísněně. Neustále jiskří.

Pravdou je, že Gary Kemp a Mark Arden nejsou tak oslniví jako zbytek obsazení, ale na tom sotva sejde. Při tolika skvělých komediálních výstupech – Myrtle a Percy v podání Carterové a Willa Bartona jsou prostě geniální – se mírná nevýraznost obou mužských protagonistů téměř ztratí.

Johnson vytvořil nádhernou, radostnou a vítěznou inscenaci díla, které je často přehlíženo jako „staromódní“. Život, krása a čisté potěšení, které z pódia sálají, si zaslouží dlouhou šňůru repríz.

Kéž by takových věcí – takových „fings“ – bylo dnes víc; tak jako dřív.