RECENZE: Frau Luna, Tipi-am-Kanzleramt, Berlín ✭✭✭✭

Max Gertsch, Anna Mateur, Christoph Marti, Tobias Bonn, Thomas Pigor, Meri Ahmaniemi, Marides Lazo (zleva doprava) © Barbara Braun Frau Luna (Paní Luna)

Tipi-am-Kanzleramt, Berlín,

17. února 2018

4 hvězdičky

Toto mimořádné, ikonické a opojné dílo je pozoruhodným fenoménem a je třeba k němu přistupovat přesně tak, jak bylo zamýšleno. Je plné nádherných melodií a prodchnuto neomaleným duchem berlínského života; je to dynamický, syrový zázrak, který vás strhne svou čirou odhodlaností být co nejvíce lehkovážný a obhroublý, zatímco vás bombarduje jedním skvostným tuneem za druhým. Operetu složil na konci 19. století Paul Lincke (v Německu známý jako otec „berlínské operety“) na libreto Heinze Boltena-Baeckerse. Než v roce 1922 získala svou víceméně „finální“ podobu – tedy verzi, která se hraje zde – procházela více než dvě desetiletí úpravami. Je to kus, který se nepodobá ničemu, co známe z britských pódií, i když pokud si představíte mix „Bennyho Hilla, Franze Lehára a vánoční pantomimy“, nebudete daleko od pravdy. Pravidelně se objevuje na repertoáru „seriózních“ státních divadel i operních domů, dočkala se dvou televizních adaptací a v roce 1941 byla zfilmována. Přečkala obě světové války a udržela si popularitu bez ohledu na divoké zvraty v německé politice a kultuře. Pro každého, koho zajímá, jak může Německo dosáhnout oné často prchavé „kontinuity“, je toto vzácný příklad – byť se odehrává v dočasném stanu vztyčeném vedle velmi permanentně vyhlížejících betonových zdí a ocelových mříží sídla jedné z nejdéle sloužících německých kancléřek od dob Bismarcka, Frau Merkelové. Shoda titulů těchto dvou dam je, jsem si jist, čistě náhodná.

Tobias Bonn (vlevo), Gustav Peter Wöhler (vpravo) © Barbara Braun

Předně je třeba říci, že pokud neovládáte dobře němčinu a nemáte alespoň základní povědomí o berlínském dialektu, bude pro vás toto představení představovat značnou jazykovou výzvu. Není to nepřekonatelné, ale pokud je pro vás jazyk problém, doporučujeme si předem důkladně nastudovat děj, protože se nepromítají žádné titulky. Přestože je příběh jednoduchý, opravdu potřebujete vědět, kdo je kdo (postav je tu požehnaně) a jaké jsou mezi nimi vztahy, abyste pochopili podstatu dění. Režisér Bernd Mottl má s hudebním divadlem bohaté zkušenosti, ale zde se drží spíše širokých, ilustrativních tahů než hluboké interpretace a dává přednost jednoduchým gestům před detailním zkoumáním postav. Totéž platí pro choreografii Christophera Toelleho, která je spíše generická než narativní. Elegantní černobílá scéna Friedricha Eggerta dosahuje v omezeném prostoru stanu skvělých efektů a kostýmy Heike Seidlerové jsou s postupujícím dějem stále honosnější, ale oceníte je mnohem více, pokud pochopíte víc než jen pouhý náznak příběhu, který vyprávějí.

Gert Thumser, Andreja Schneider, Fausto Israel (zleva doprava vpředu), za nimi Anna Mateur (vlevo), Tobias Bonn (vpravo)
© Barbara Braun / MuTphoto

Zjednodušeně řečeno jde v podstatě o typickou „měsíční revui“ své doby: pár lidí, které nudí život na zemi, se rozhodne zpestřit si existenci výletem na Měsíc. A to je vše. Žádný další vyšší cíl tu není. Hrdina, který výpravu vede, prostý mechanik Fritz Steppke (Benedikt Eichhorn), díky bezelstnosti scénáře nechává svou milou (neteř své bytné Marii, kterou zpívá skvěle disponovaná Sharon Brauner) na zemi, čímž knihu po většinu hrací doby zbavuje hlavního bodu citového zájmu. Když se Marie v kratším druhém dějství konečně objeví na Měsíci, hrdina zrovna celkem nesmyslně flirtuje s titulní postavou, panovnicí Měsíce Frau Lunou v podání Andreji Schneider (která do role dává vše a v lascivních a dětinských scénách vystavuje stehna i dekolt, co to jde). Se Steppkem se na cestu vydali i jeho kumpáni od moku, krejčí Laemmermeier (Thomas Pigor) a výběrčí daní Pannecke (Max Gertsch), a také jeho děsivá bytná, vdova Frau Pusebach (travesti role v podání Christopha Martiho). Na Měsíci se setkávají s ráznou služebnou paní bytné, Stellou (Anna Mateur), kterou pronásleduje odporně groteskní Prinz Sternschnuppe (další kalhotková role pro Katharinu Thalbach), a také s dalšími „hvězdnými“ božstvy na návštěvě – stejně křiklavě oděnými a vystupujícími Venuší (Fausto Israel) a Marsem (Gert Thumser). Mezi nimi se plete staromódní slečna Groom (další travesti role Adese Zabels). Sestavu doplňuje lunární dívčí sbor o devíti členkách. Žádní muži. Měsíc, jak je jasně ukázáno, patří ženám.

Andreja Schneider (uprostřed), Jane Reynolds (vlevo), Carolin Schönemann (vpravo)
© Barbara Braun

Všichni tito protagonisté jsou na berlínské kabaretní scéně dobře známými firmami, hlavně díky dlouholetému působení v Bar Jeder Vernunft – což je skutečné ohnisko této ambiciózní produkce. Diváci, kteří noc co noc zaplňují kabaretní hlediště, je zjevně milují a obdivují. Je však třeba říci, že jde spíše o kabaretní čísla než o dramatické umělce. Výrazný kontrast k nim však tvoří jediná postava, která ovládá jeviště skutečným charakterem, nikoli jen silou vlastní osobnosti – a tou je Tobias Bonn v brilantní kreaci Theophila (v jiskřivém černém obleku se stříbrnými detaily), majordoma Frau Luny ve stylu Liberaceho. Jako jediný se nenechá utopit pod tíhou hrubozrnného humoru, kterým libreto nešetří, a dokáže si zachovat důstojnost i v těch nejlacinějších momentech. To je úctyhodný výkon. Jeho mistrovství v gestech, pohybu, intonaci a timingu je bezchybné a je radost ho sledovat. V příkrém kontrastu k tomu – jakmile se zorientujete v tom, co si tito lidé vlastně říkají – budete jen zírat na nízkost jejich humoru a lacinost postojů všech zúčastněných (s výjimkou žalostně nevyužité Sharon Brauner). Stejně tak vás dost možná zděsí nadšení, s jakým publikum veškerou tu vulgaritu a plytkost přijímá. Berlíňané rádi šokují! Ale stejně jako se zdá, že britská vánoční pantomima nabízí způsob, jak upustit páru z temných psychologických tlaků, tak i tento typ zábavy poskytuje místním přesně ten samý nezbytný ventil. Odtud nepochybně pramení jeho dlouhověkost.

Max Gertsch, Benedikt Eichhorn, Thomas Pigor (zleva doprava)
© Barbara Braum

At' je tomu jakkoli, trvalou slávou tohoto díla zůstává naprosto úchvatná hudba největšího melodika své éry Paula Linckeho. Ne nadarmo se po něm jmenuje celá ulice (poblíž místa, kde žil, u Landwehrkanalu v elegantním Kreuzbergu). Jeho schopnost vykouzlit z takového braku nádhernou hudbu je ohromující. Několik čísel vám v hlavě zůstane ještě dlouho po odchodu z divadla, v neposlední řadě řízná a neustále se opakující „Berliner Luft“. Jen malé varování: možná neuslyšíte ani slovo z textů nejoblíbenějších písní, protože publikum bude trvat na tom – a mám podezření, že to cítí jako svou povinnost – že se musí tleskat do rytmu. Je to energické, dokonale synchronizované a tónem to připomíná husí pochod („Stechschritt“), až se celá konstrukce stanu pod tím naléhavým rytmem otřásá. Je to až znepokojivé. O to neuvěřitelnější je, že dirigent Johannes Roloff řídí masivní orchestr s ne méně než 27 hudebníky, kteří hrají s obrovským nasazením – i když jsou pohřbeni pod tím nekonečným tleskáním.

Ale to nevadí. Pro mě je skutečným hudebním lakadlem tohoto kusu podmanivá „Schloesser, die am Monde stehen“ (Zámky, co na měsíci stojí), prostě okouzlující valčík (Němci ještě nepřišli na to, jak tleskat do rytmu valčíku), jehož nezapomenutelná síla vás uhrane, zvláště když nakonec odhalíte jeho brilantně nečekanou a přitom naprosto rozkošnou souvislost s halasným pochodem „Die Berliner Luft“. Představení je to možná bizarní a zvláštní, ale vaše srdce si podmaní.

Hraje se do 11. března 2018

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA FRAU LUNA