RECENZE: From Here To Eternity, Shaftesbury Theatre ✭✭✭

Odtud až na věčnost v Shaftesbury Theatre Odtud až na věčnost Shaftesbury Theatre 10. října 2013 3 hvězdičky V Shaftesbury Theatre se momentálně v předpremiérách uvádí muzikál režisérky Tamary Harvey Odtud až na věčnost (From Here To Eternity). Libreto napsal Bill Oakes, texty písní Sir Tim Rice a hudbu Stuart Brayson.

Ačkoli jsem nečetl knižní předlohu Jamese Jonese, znám slavnou filmovou verzi s Burtem Lancasterem, Deborah Herrovou, Frankem Sinatrou a Donnou Reedovou oceněnou Oscary. Děj této muzikálové verze byl proto přinejmenším překvapivý – možná věrněji sleduje původní knihu, nebo byl prostě jen „zmodernizován“.

To, že se osud hlavní postavy dozvíme hned v první scéně, nedává s ohledem na další vývoj děje smysl. Pouze to zbavuje pozdější scény dojetí a skutečného dramatického náboje. Pro divadelní prkna je to zvláštní a překvapivá volba, i když film se vydal stejnou cestou.

Nikoho však nepřekvapí, že autorkou scény je všudypřítomná Soutra Gilmourová. Její práce funguje velmi efektivně, obzvláště v kombinaci s osvětlením Bruna Poeta. Příběh se odehrává v týdnech předcházejících náletu na Pearl Harbor, takže scéna musí navodit atmosféru Havaje i fádní všednost života armádních nováčků, kteří tam slouží. Gilmourové se to daří na jedničku, možná i lépe, než si samotné vyprávění zaslouží, ačkoliv v případě dvou klíčových milostných linií by možná lépe fungovaly komornější prostory.

Využití nápaditých a většinou tlumených videoprojekcí (ovšem s výjimkou finále prvního dějství, kde náhlý útok obřích vln vyvolává otázku, zda se blíží tsunami, nebo jde jen o nepodařený odkaz na ikonickou milostnou scénu Lancastera a Kerrové v příboji) inscenaci obecně pomáhá, ale zároveň slouží jako neustálá připomínka onoho filmu.

Když tedy došlo na sekvenci v gay baru, působila stejně nepatřičně, šokujícím a matoucím dojmem, jako kdyby se v prvním dějství Bídníků náhle objevilo estrádní číslo „blackface“ minstrelů. Vedlejší zápletka, která se kolem toho točí, nebyla dostatečně vysvětlena. Divák tak jen tápe, jaký má celá scéna smysl, zejména když výsledkem je totální zmatek ohledně klíčové postavy (té, kterou ve filmu hrál Sinatra). Je to tajný homofob? Je to brutální zloděj? Je to někdo, kdo láká a pak napadá osamělé gaye? A pokud platí cokoli z toho, proč ho v tom klubu stále vítají? A proč by vlastně takový veselý, rozverný, po dívkách bláznící italský cynik s nezdolným duchem (zde velmi sympaticky ztvárněný Ryanem Sampsonem) něco takového dělal? Je snad uvězněn za to, že je gay?

Ukázalo se, že narážky na homosexualitu byly v původní knize cenzurovány, ale v posledních letech je dcera zesnulého autora do textu vrátila. Klíčovým bodem bylo, že postava Sinatry/Sampsona nechává starší muže, aby ho za peníze „uspokojili“, protože v armádě prostě byla bída. Je možné, že v revidované knize je to všechno srozumitelné, ale tato muzikálová verze to kupodivu vysvětlit nedokáže.

To ale není jediné překvapení. Obzvláště vydařený je způsob, jakým Gilmourová evokuje nevěstinec a klub paní Kipferové, kde se vojáci odreagovávají. Je to zaplivané, a přesto lákavé místo a jde o první okamžik, kdy inscenace skutečně trefí tu správnou dobovou atmosféru. Vlastně pokaždé, když se na scéně objeví dívky z nevěstince, úroveň stoupá. Není to zásluha paní Kipferové (slabý výkon Julie Armstrongové), ale jiskření, které vznikne s příchodem famózního ženského ansámblu (v čele s Lucindou Shawovou, která dokonale vystihla auru Avy Gardnerové, a rváčkou Rebeccou Sutherlandovou) – většina nejlepších čísel show (Don'cha Like Hawaii, You Got The Money a The Boys of '41) patří právě jim.

Tím nechci snižovat mužskou část souboru, ale popravdě řečeno, na dívky prostě nemají. Má jít o tvrdou partu armádních boxerů, ale do řady rolí byli obsazeni lidé, kteří tento popis věrohodně nesplňují. Přesto lze vyzdvihnout výbornou chlapskou práci Warrena Sollarsove, Jamese Ballangera, Joshuy Laceyho (který je coby problémový, násilnický gay voják Bloom trochu mimo svou komfortní zónu), Stephena Webba a Matthewa Wesleyho.

Javier De Frutos diriguje muže s baletní precizností a některé pasáže jsou naprosto elektrizující (zpomalené pohyby jsou velmi dobré, i když trochu zdlouhavé) a působivé. Velmi chytře je ztvárněn nálet na Pearl Harbor i jeho následky.

Celý soubor zpívá velmi dobře a velká sborová čísla mají pořádné grády.

Bohužel žádná z hlavních postav není ztvárněna tak, jak by si text zasloužil – jsou to chybující, skuteční lidé s komplexní minulostí a motivacemi, nikoliv ploché figurky. Znovu se potvrzuje, jak je na West Endu časté, že casting jde proti záměrům a potřebám kusu.

Nejblíže k cíli má Robert Lonsdale v hlavní roli Prewitta, ale nezpívá dostatečně jistě a nedokáže plně vyjádřit vnitřní běsy tohoto pronásledovaného muže, který utíká k armádě, aby se schoval, ale nedaří se mu dosáhnout žádného ze svých cílů a přitom se podivně drží vlastního morálního kodexu. Je to těžká role – boxer, trubač, frajer, milenec, přítel, vrah – a vyžaduje větší hloubku, než jakou Lonsdale nabízí. Představení jsou však teprve na začátku a je dost možné, že se do role ještě pořádně vžije.

On a Sampson jsou rozhodně těmi, které se vyplatí sledovat.

Ostatní představitelé hlavních rolí se pohybují na škále od nevýrazných (Susan Harrisonová, Rebecca Thornhillová, Darius Campbell) až po trapné (Martin Marquez, David Stoller, Brian Doherty). Tohle je West End, ne nějaká polorozpadlá hudební hala. Při ceně lístku až 90 liber by publikum mělo očekávat špičkové výkony, a ne oblíbence castingových agentů a režisérů bez špetky soudnosti.

Kritické je především to, že mezi dvěma ústředními milostnými páry nefunguje žádná sexuální chemie.

Lví podíl viny na tom všem nese Harveyová. Její vize hereckých výkonů, dramatu, napětí a zvratů je průměrná tam, kde by měla být inspirativní.

Hlavním představitelům ani režisérce samozřejmě nepomáhá ani mdlý scénář nebo místy banální hudba a texty. Je tu silný příběh pro dospělé, který však zůstává udušen pod povrchem.

Pár skvělých čísel se najde – Something In Return je obzvlášť působivá a je vidět, že s jinými hlasy by titulní píseň mohla skutečně zazářit.

Příliš velká část partitury je nevýrazná a chybí v ní hudební momenty, které byste vzhledem k postavám a situacím očekávali, ale které nikdy nepřijdou. Oakesovo libreto nedává skladateli ty správné příležitosti. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že v rukou nemilosrdného producenta s vytříbeným divadelním citem by se tato produkce dala proměnit v něco svěžího a pozoruhodného.

Zvolená „zlatá střední cesta“, ač je v zásadě docela zábavná (výhradně díky skvělému ansámblu, Sampsonovi a Lonsdaleovi), zaostává za fascinujícím a dramatickým muzikálovým dílem, kterým by Odtud až na věčnost mohlo být.

Sir Tim dílo popisuje jako „grown-up“ muzikál (pro dospělé). Nejsem si jistý, co tím přesně myslel, ale nemohu se ubránit pocitu, že by všem prospělo, kdyby byl tento kus spíše dospělý a vyzrálý ve svém tónu a provedení, než jen „pro dospělé“.