RECENZE: GHBoy, Charing Cross Theatre ✭✭✭

Paul T Davies recenzuje inscenaci GHBoy, kterou právě uvádí Charing Cross Theatre.

Jimmy Essex (Robert Finch). Foto: Bettina John GHBoy

Charing Cross Theatre.

7. prosince 2020

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Hra GHBoy se řadí k přibývajícímu počtu titulů, které zkoumají londýnskou gay scénu a fenomén chemsexu. Cesta k premiéře však byla trnitá. Kromě lockdownů a restrikcí musel soubor řešit i náhlý odchod herečky Buffy Davis, která se v neděli zranila při pádu. Doslova pár hodin před premiérou ji zastoupila Nicola Sloane, která během novinářského představení četla ze scénáře. Vzhledem k okolnostem ji v této recenzi nebudeme hodnotit, ale přejeme jí i celému týmu úspěšnou sezónu. Pro celý soubor musela být situace velmi neklidná, což může částečně vysvětlovat poněkud vlažnější atmosféru premiérového večera.

Robert, který se vyrovnává se smrtí otce, se zaplete do drogového kolotoče a marně bojuje se závislostí. A to i ve chvíli, kdy kolem něj umírají muži na předávkování drogou GHB a šušká se, že v tom někdo mladé kluky záměrně podporuje. V pětatřiceti cítí, že by se měl konečně usadit, život mu však převrátí naruby nečekaná žádost o ruku od jeho dvacetiletého přítele Sergia. Jimmy Essex v roli Roberta přesvědčivě ztvárňuje feťáckou roztěkanost i vnitřní boj, zatímco Marc Bosch vnáší do role naivního Sergia solidní energii. Přestože dramatik Paul Harvard zaslouží pochvalu, že nepodlehl lacinému obnažování a prázdnému tlachání, které doprovázelo některé předchozí hry o chemsexu, a zaměřil se raději na vnitřní střet jedince, řada scén působila nepřesvědčivě. To platí zejména pro ústřední vztah Roberta a Sergia. Robert se v danou chvíli chová tak odporně a lže natolik, že je jasné, že jejich vztah nemá šanci přežít – čímž se vytrácí jakékoli dramatické napětí. Mnohé postavy jsou bohužel vykresleny jen ploše, což vede k slabším hereckým výkonům, a herci se na scénu spíše tak trochu „loudají“, místo aby přišli s větším zápalem a energií.

Jimmy Essex (Robert Finch) a Marc Bosch (Sergi Castell). Foto: Bettina John

V textu je cítit i určitý nádech ageismu – Robertovi je sice jen 35, ale už je označován za starého a on sám se tak cítí. Jeho vnitřní homofobie a nenávist k sobě samému jsou sice zajímavé motivy, ale není úplně jasné, kde berou svůj původ. Tvrdí, že ve svém věku nevidí dostatek pozitivních vzorů (je také HIV pozitivní, což může jeho postoje vysvětlovat), ale ve svých pětatřiceti patří ke generaci, která zažila sjednocení věku pro legální styk, registrované partnerství i manželství, nemluvě o tom, že ho rodiče při coming outu podpořili. Nejsilnější vazbu má Robert se svým arteterapeutem, což je linka, která by si zasloužila hlubší rozpracování. Celkově hra působí, jako by jí k dotažení chybělo ještě několik autorských verzí. I když produkce s postupem repríz pravděpodobně nabere na tempu, zatím působí až příliš opatrně tam, kde mohla více riskovat.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA GHBOY