RECENZE: Gigi, Neil Simon Theatre ✭✭✭✭

Gigi na Broadwayi. Foto: Joan Marcus Gigi

Neil Simon Theatre

4. dubna 2015

4 hvězdičky

Člověk si nemůže být jistý, co přesně se dělo oné noci, kdy byl vynalezen sekt, ale lze s jistotou předpokládat, že tvůrci tehdy nepomýšleli na to, že jejich úspěch se jednou stane raison d'être pro bujaré finále prvního dějství broadwayského muzikálu. A přesto je to tady. Nakažlivá a naprosto rozverná melodie pro každou příležitost „The Night They Invented Champagne“ tvoří závrať vyvolávající závěr prvního aktu muzikálu Gigi, který se právě vrací na Broadway ve své první obnovené verzi od roku 1973, kdy byl slavný film poprvé adaptován pro jeviště.

Ano, čtete správně. Uzavírá to první dějství. Nejde ani tak o pouhý návrat, jako spíše o zásadní přepracování celého díla. Ve verzi z roku 1973 první dějství končilo scénou, kdy Gaston vzal Gigi (a její babičku Mamitu) na pláž a konečně padl návrh, že by se jejich vztah mohl změnit z čistě sourozeneckého na vztah ctihodného milionáře a kurtizány.

Tím, že tvůrci nechali první dějství gradovat veselým číslem „The Night They Invented Champagne“, rozděluje nové libreto oba akty v jiném duchu. První polovina je nyní o šťastném vztahu mezi Gastonem, Mamitou a Gigi, o plánech tety Alicie vycvičit Gigi v řádnou kurtizánu a o kouzelném oživení dávno ztracené lásky mezi Mamitou a Honorém, Gastonových strýcem.

Druhé dějství je věnováno výhradně změně vztahu mezi Gastonem a Gigi a důsledkům této proměny, které dopadají nejen na ně dva, ale i na Mamitu, Honorého a tetu Alicii. Celé to funguje velmi dobře a toto přeskupení dává velký smysl.

Okamžik na začátku druhého aktu, kdy jsou Gaston a Gigi na pláži – ona fascinovaná letem racka a on ji poprvé vidí v jiném světle – je dojemný i vzrušující. Její prosté opření hlavy o jeho rameno, hledající přirozenou oporu u někoho, s kým je jí dobře, vysílá hledištěm záchvěv romantického očekávání.

Došlo i k dalším změnám, které dílo transformují. „Thank Heavens For Little Girls“ je vždy poněkud nepříjemná píseň, pokud ji zpívá muž v nejlepších letech nebo dávno po nich. Doba se od vzniku písně změnila a tvůrci, vědomi si dnešní citlivosti na podobná témata, svěřili tuto skladbu Mamitě a tetě Alicii. V jejich podání má píseň přesně ten šmrnc a radost, které jí právem náleží.

Balada „Say A Prayer“ od Fredericka Loeweho získává v podání Mamity v podání vokálně skvostné Victorie Clarkové chvějivou záři. Clarková dává každému tónu vyniknout v plné kráse a skladba se stává klíčovým momentem večera. V dřívějších divadelních adaptacích se neobjevovala, ale ve slavném filmu patřila Gigi v podání Leslie Caronové (nazpívala ji Betty Wandová). Svěřit ji Mamitě byl geniální tah, i když to trochu ubírá na celkovém významu role samotné Gigi, ačkoliv je titulní postavou.

Vskutku nejzajímavější na tomto přepracování je fakt, že ačkoliv se muzikál jmenuje Gigi a neustále se o ní mluví, Gigi je zde v podstatě vedlejší postavou. Muzikál by se měl spíše jmenovat Gaston, protože tato inscenace se v každém ohledu točí kolem něj.

Příběh vychází z novely od Colette. Původní libreto a texty napsal Alan Jay Lerner a pro tuto verzi je upravila Heidi Thomasová, autorka seriálu Cranford. Dialogy mají v sobě upřímnost a vrozený šarm, větná stavba i nálada odpovídají době, v níž se muzikál odehrává: roku 1900, době Světové výstavy v Paříži. Jazyk a styl nesou nádech Oscara Wildea, s jemným a ušlechtilým parodováním tehdejší francouzské smetánky (která se tehdy od té anglické až tak nelišila).

Gaston je mladý, ale velmi bohatý mládenec (za své jmění vděčí cukru), proslulý vkusem na krásné milenky a sledovaný společenskými rubrikami. Útočiště hledá v klidu a normálnosti Maminčina bytu, kde žije se svou vnučkou Gigi. Tato trojice jsou velcí přátelé; Gaston spoléhá na Maminčinu moudrost a Gigi si cení jako mladší sestry, kterou nikdy neměl.

Maminčina sestra Alicia byla v mládí velmi úspěšnou kurtizánou a hodlá Gigi vycvičit k obrazu svému, aby jí zajistila co nejlepší životní vyhlídky. Mamita s tím souhlasí, dokud je Gigi šťastná. Gigi samotná smysl těchto lekcí příliš nechápe – chce se jen bavit, užívat si života a věřit svým instinktům.

Gaston ukončí vztah se sopranistkou Liane a plánuje dovolenou u moře, aby unikl slídivým očím pařížské společnosti. Gigi podvádí v kartách a vymámí z něj slib, že vezme ji i babičku s sebou. On ví, že podváděla, ale přesto souhlasí. Na pláži si Gaston uvědomí, že Gigi dospívá a už to není jenom ta malá kamarádka. Teta Alicia mezitím rozjíždí výcvik naplno s cílem nabídnout Gigi Gastonovi jako milenku. Když se Gaston vrátí z obchodní cesty, je šokován, když vidí Gigi v šatech dospělé ženy, navržených přesně tak, aby v něm vyvolaly touhu.

Gaston vypění, urazí Gigi i její šaty a vyrazí do noci. Na lavičce v parku si uvědomí, že takto reagoval proto, že se do Gigi zamiloval. Vrátí se k Mamitě, omluví se a oznámí, že pověří své právníky, aby s tetou Alicií dojednali formální začátek milostného poměru (affair). Gigi se sice nechce stát milenkou, ale přiznává si, že by byla raději nešťastná s ním než bez něj. Smlouva je uzavřena a první schůzka v podniku Maxim's nedopadne dobře pro nikoho. Nakonec Gaston pochopí, že chce Gigi pro život, a následuje svatba.

Zatímco se toto všechno děje, Mamita se znovu setkává s Gastonových strýcem, záletným Honorém. Před desítkami let byli milenci, skoro se vzali, ale on byl nevěrný a ona mu to nechtěla odpustit. Navzdory jeho špatné paměti na ty časy (což vede k rozkošnému duetu „I Remember It Well“) se s ní Honoré chce znovu sblížit. Mamita váhá a Honoré dostane svou odpověď až v samotném závěru večera.

Odpudivá představa mladé dívky prodávané do sexuálního otroctví bohatým mužům, které ji jen využijí, se v tomto přepychovém a jemně vyváženém revivalu režiséra Erica Schaeffera téměř rozplývá. Možná proto je zde kladen větší důraz na Gastona? Vyprávění se tak stává příběhem o tom, jak Gaston opouští konvence tehdejší společnosti a zachrání Gigi před plány tety Alicie, spíše než příběhem Gigiiných dobrodružství.

Scénograf Derek McLane vytvořil velmi sugestivní Paříž. Podařilo se mu pomocí ikonických prvků naznačit prostředí s lehkostí, bez těžkopádných kulis. Maxim's je oslavou červeného sametu a zlata, zatímco Maminčin byt je stejně dokonale domácký, jako je ten tety Alicie honosný. Vše je jen naznačeno, jako když spod hedvábných šatů vykoukne ručně vyráběná punčocha. Nevidíte celý obraz najednou, ale výsledek stačí k tomu, aby scénu vykreslil nápaditě a svůdně. Hlavním tónem je elegance a každý detail McLaneova návrhu ji podtrhuje.

V souladu s touto vizí jsou i nádherné kostýmy Catherine Zuberové. Všichni vypadají za všech okolností šik a úchvatně. I ošemetný problém plážového oblečení z přelomu století je vyřešen lichotivými střihy. Společenské oděvy jsou prvotřídní. Gaston má v jedné scéně kožený motoristický kabát, který je triumfem mužného stylu; Alicia, Honoré i Mamita jsou vždy dokonale upraveni. Gigi vypadá úžasně, když konečně smí obléknout večerní róby, ačkoliv její černo-bílé šaty až příliš připomínaly sekvenci z dostihů v Ascotu z filmu My Fair Lady.

Živá a nápaditá choreografie Joshuy Bergasseho, zejména ve velkých produkčních číslech, je velmi působivá. Disciplína tanečníků je výjimečná a kroky mají v sobě kultivovaný smysl pro zábavu. Bergasseho práce vyzařuje starosvětské kouzlo, ale ve zcela moderním střihu.

Po hudební stránce je show v dobrých rukou Jamese Moorea, Grega Jarretta a Matta Aumenta. Ačkoliv by si Loeweho partitura zasloužila mnohem bohatší smyčcovou sekci, dechová sekce orchestru zní skvěle a klávesy zvuk patřičně doplňují. Zpěv celého ansámblu je prvotřídní, intonace i dikce jsou po celou dobu bezchybné.

Victoria Clarková a Dee Hotyová jsou jako Mamita a Alicia naprosto suverénní. Obě do svých rolí vnášejí vážnost a mistrovské řemeslo. Clarková je nejlepší vokalistkou na scéně a pokaždé, když zpívá, duše celého kusu ožívá. Její sytý soprán je průzračný jako drahokam. Působí lehce a laskavě v „Thank Heavens For Little Girls“, radostně v „The Night They Invented Champagne“ a vášnivě v „Say A Prayer“. Neustále zářivý hlas.

Hotyová je skvěle suchopárná v roli lstivé, bohaté a panovačné ex-kurtizány. Působí jako přímá příbuzná Madame Armfeldtové a dokáže zkrotit jakýkoli náznak odporu pouhým pozvednutím dokonale upraveného obočí. Jejími znaky jsou urozenost a opovržení, a přestože je vtipná, humor vychází z pravdivosti jejího výkonu.

Howardu McGillanovi v roli Honorého čertovsky jiskří v očích, když se s majestátním klidem prochází po jevišti. Je neodolatelně okouzlující a jeho zpěv je uvolněný a naprosto rozkošný. Chemie mezi ním a Clarkovou funguje na jedničku. Steffanie Leighová jako Liane, kterou Gaston odvrhne, vytěžila ze své role maximum a je patřičně glamorní i vypočítavá.

Když se Vanessa Hudgensová přišla na závěr poklonit, publikum šílelo nadšením. Její obsazení do role Gigi se však zdá být podobným omylem, jako by někdo obsadil Patti LuPone do role Elizy Doolittlové nebo Lizu Minnelliovou jako Julii Jordanovou. Její dravý hlas a styl se prostě nehodí k jemné struktuře postavy ani celé inscenace. Potřebovala by zpívat méně jako Eponina a více jako Cosetta. Není to chyba Hudgensové, je to problém nevhodného castingu.

Přesto, zejména ve druhém dějství, Hudgensová v roli obstojí. Nejlepší je v dialozích s Clarkovou a scéna, kdy píše dopis Gastonovi, je jejím nejsilnějším momentem. Velmi se snaží jít proti svému přirozenému typu, ale onu křehkost a obrovskou naivitu, kterou Gigi musí mít v prvním dějství v nadbytku, se jí nedaří plně vyjádřit. Hlasově je Hudgensová příliš průrazná; tóny sice trefuje, ale mimo styl představení. Její pódiová prezence je však nepopiratelná, takže jí role Gigi u diváků prošla.

Skutečnou hvězdou této Gigi je však Corey Cott, který je v roli Gastona naprosto famózní. Cott je hercem s vizáží filmové hvězdy, který bravurně tančí, hraje i zpívá. Jeho baryton je silný a podmanivý – titulní píseň „Gigi“ je vokálním vrcholem večera. Je to dramatické uvědomění si vlastních citů, vyjádřené dokonale frázovaným a technicky jistým legatem.

Charakterově je jeho Gaston bezchybný. Sebejistý, uhlazený, společenský a trochu drzý. Cott skvěle spolupracuje se všemi partnery. Je naprosto jasné, proč ho chce každá žena v Paříži a každý muž v Paříži chce být jím – Cott je po celou dobu magnetický a úchvatný.

Úpravy partitury a libreta spolu s Cottovým přesvědčivým výkonem zbavily Gigi většiny zastaralých neduhů a dodaly dílu přesvědčivý ráz.

Na této inscenaci je toho hodně k milování. Tvůrčí tým odvedl skvělou práci a Clarková, Hotyová i McGillan září jako zkušené broadwayské hvězdy, kterými jsou. Ale Cott je skutečná hvězda na vzestupu a celý večer stojí za to už jen kvůli tomu, abyste ho na této cestě viděli.

KOUPIT VSTUPENKY NA GIGI NA BROADWAYI