RECENZE: Groan Ups, Vaudeville Theatre Londýn ✭✭

Julian Eaves přináší recenzi na projekt Groan Ups, první počin z rezidence souboru Mischief Theatre v londýnském Vaudeville Theatre.

Jonathan Sayer (Simon), Henry Shields (Archie), Charlie Russell (Katie), Henry Lewis (Spencer) and Nancy Zamit (Moon). Foto: Robert Day Groan Ups Vaudeville Theatre

10. října 2019

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Když soubor Mischief Theatre, autoři hitu 'The Play That Goes Wrong' (Hra, která se zvrtla) a dalších kousků, oznámí novou show, očekávání jsou vysoká. Je však třeba mít na paměti, že i tato průlomová komedie byla ve svých začátcích syrovou záležitostí, která diváky zrovna nebourala. Teprve po dlouhém procesu pokusů a omylů před skromným publikem na zapadlých scénách se vybrousila v onen monumentální úspěch, kterým je dnes.

Henry Lewis (Spencer), Henry Shields (Archie) a Charlie Russell (Katie). Foto: Robert Day

Mám pocit, že jejich nejnovější počin si bohužel podobným vývojem neprošel. Namísto toho působí dojmem, že byl na West End narychlo protlačen dříve, než stačil dozrát pro velkou komerční scénu. A je to škoda. Autoři Henry Lewis, Jonathan Sayer a Henry Shields pracují se zajímavým námětem – sledujeme tři kapitoly ze života stejné pětice lidí ve věku 6, 13 a zhruba 25 let. Scénografie Fly Davis a kostýmy Roberta Suraceho přinášejí milé nápady a režisérka Kirsty Patrick Ward se snaží vše plynule propojit. Najdou se tu i záblesky geniální komiky. Celkově však dílo působí nesoudržně, jako by na něm pracovalo příliš mnoho rukou bez jasného cíle. Naši informátoři tvrdí, že se text neustále přepisuje, což bude pravděpodobně pokračovat i během uvádění na West Endu – a show by to mohlo jedině prospět.

Henry Lewis (Spencer), Henry Shields (Archie). Foto: Robert Day

Herecký soubor se do svých rolí opírá s vervou. Kromě autorského tria vdechují postavám život Bryony Corrigan, Dave Hearn, Charlie Russell a Nancy Zamit, kteří se rovněž podíleli na stále se vyvíjejícím scénáři. Snad je přítomnost platících diváků vybičuje k tomu, aby show dali nějaký smysluplnější tvar. V současné podobě jde spíše o sled víceméně nesouvisejících riffů na téma, které působí jako neúměrně roztažený skeč. Ohlušující hudební mezihry (zvuk Alexandra Faye-Braithwaite) jsou jen dalším příznakem inscenace, která tuší problém a snaží se od něj odvést pozornost.

Jonathan Sayer (Simon), Nancy Zamit (Moon) a Henry Shields (Archie). Foto: Robert Day

Hlavní potíž spočívá v tom, že zvolené postavy postrádají jakoukoli specifičnost či originalitu. Jejich promluvy a činy tak málokdy přinesou pocit něčeho svěžího. Člověk se sice občas zasměje nebo pobaví, ale zároveň si uvědomuje, že tohle všechno už někde viděl a slyšel – a pravděpodobně v o něco lepším podání. První dějství se jen zřídka dostane nad hladinu povrchnosti, to druhé už je díky svižnějšímu herectví, spíše než scénáři, o něco lepší. Skutečný smysl celého podniku se začíná nesměle rýsovat až ve třetím dějství po přestávce, kdy jsou děti konečně „dospělé“ (slovní hříčka v originálním názvu mi stále uniká, pokud tedy nebylo záměrem napsat unavený a klišovitý příběh). Setkání dospělých nad společnou minulostí zde má jasný nádech her Alana Ayckbourna. Otázkou však zůstává, zda by mělo být hlavním cílem nové hry připomínat divákům jiného autora a to, jak on tyto věci dělá geniálně.

Tým nám zkrátka odvážně servíruje to, co zatím stvořil. Uvidíme, zda bude publikum ochotno platit plné ceny za lístky na West Endu za to, co je v podstatě teprve propracovanou pracovní verzí (work-in-progress).