RECENZE: Hansard, National Theatre Londýn ✭✭✭✭

Libby Purves recenzuje prvotinu Simona Woodse Hansard, která se právě uvádí v sále Lyttelton Theatre v komplexu National Theatre.

Alex Jennings (Robin) a Lindsay Duncan (Diana) ve hře Hansard. Foto: Catherine Ashmore Hansard

Lyttelton Theatre, National Theatre

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Zatímco se parlament o kousek dál proti proudu řeky zmítá v nepokojích, podařilo se Národnímu divadlu uvést první hru Simona Woodse v dokonale příhodný moment. Propagována je jako „vtipný a zdrcující portrét vládnoucí třídy“. Ideální večer pro ty, kteří si chtějí dopřát trochu té vytříbené invektivy a vychutnat si scénu, kde si diváci s chutí „podají“ jednoho konzervativce. Jde o hutné devadesátiminutové drama o dvou hercích. Etonský poslanec za torye v něm žije v hluboce nešťastném manželství s ženou s vášnivými a sarkastickými socialistickými názory. Oba zastiňuje rodinná tragédie, o které neumějí mluvit – tedy až do katarzního závěru, kdy zjistíme, že ono trýznění má k politice vlastně dost daleko.

Alex Jennings. Foto: Cathering Ashmore

Děj se odehrává v roce 1988: po únavné dekádě skomírající vlády Margaret Thatcherové, kdy zákon o místní samosprávě, podbízivý staromilské pravici, zavedl nenáviděný „článek 28“. Ten školám zakazoval „záměrně podporovat homosexualitu nebo publikovat materiály s cílem její podpory“, a to včetně urážlivé formulace o „předstíraných rodinných vztazích“. Pro mladší čtenáře, kteří si naivně představují černobílé politické rozdělení v této otázce, stojí za zmínku, že tání už bylo na obzoru: o pouhé dva roky později pozval konzervativec John Major Iana McKellena, aby s ním diskutoval o právech gayů. A ačkoliv bylo zrušení článku dokončeno za Blaira, bylo to až Cameronovo funkční období, které přineslo manželství pro všechny. Časy se změnily. Strany (tedy kromě severoirské DUP) jdou s dobou také.

Lindsay Duncan. Foto: Catherine Ashmore

Tehdy to ale bylo výbušné téma. Zmíněný článek 28 se v úvodu hry zdá být jen jedním ze spouštěčů hněvu manželky Diany. Lindsay Duncan, křehce elegantní, i v jedenáct dopoledne stále v županu, obchází svou fádně šik opuštěnou kuchyní v Cotswolds. Od počátku z ní vyzařuje znepokojivý pocit promarněné inteligence a manželské podrážděnosti z let „zbožných pohledů, hedvábných šátků, vlněných setů a příležitostného rasismu – v roli vzorné manželky poslance“. Pod tím se však skrývá osobnější hněv, jehož příčina vyplouvá na povrch jen postupně. Alex Jennings v roli Robina, unaveného politického kariéristy, působí zpočátku jen jako typický britský „šlechtic“ s nabubřelým přízvukem a laskavou sebejistotou. Má auru manžela navyklého na posměšné hašteření – ti dva se na scéně skvěle doplňují, když procházejí až příliš známými spory o diverzitě, pocitu oběti, chudobě a jeho nedůvěře k románům i k oněm „příšerným liberálním divákům“ (což jsme si v publiku užili – „uzavřený svět příšerných lidí, co se snaží pochopit sami sebe“, místo aby dělali skutečnou práci).

Alex Jennings (Robin) a Lindsay Duncan (Diana). Foto: Catherine Ashmore

O vtipné momenty není nouze. Robin ale není jen tupý a necitlivý pravicový zastánce starých pořádků. Trávník, který den co den válcoval, aby vyhladil každou nerovnost, mu teď ryjí lišky a jeho dřívější jistoty nepříjemně odkrývá lidská realita. V závěrečném bouřlivém odhalení se u obou postav obnažuje jejich zranitelnost. Jsme na to připravováni s docela dobrou gradací (i když to hašteření trvá možná až příliš dlouho), zatímco postupně zjišťujeme, že pár měl kdysi syna a že když se stalo něco strašného, Robinova matka – „kříženec Nancy Mitfordové a Attily biče Božího“ – nezrušila druhý den svou schůzku u kadeřníka. Na tyhle emocionální výlevy prostě nevěřila, ani k nim svého syna nevedla.

Lepší bude neprozradit vše, ale je to tak skvěle zahrané a režijně Simonem Godwinem pevně vedené, že věčný konflikt liberálů s toryi není tím hlavním. Jde tu o zármutek, o pověstnou „zachovanou tvář“ a dědictví britské potlačené emocionality. A taky o fakt, že ano, byly doby, a není to tak dávno, kdy 75 % národa v průzkumech tvrdilo, že homosexualita je špatná, a spousta jinak slušných lidí se jí děsila. Je to politováníhodné, špatné a kruté, ale je to pravda.