RECENZE: HMS Pinafore, Opera Holland Park ✭✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí inscenaci HMS Pinafore od Gilberta a Sullivana v Opera Holland Park.

Sbor a obsazení operety HMS Pinafore v Opera Holland Park. Foto: Ali Wright HMS Pinafore

Opera Holland Park

11. srpna 2022

5 hvězdiček

Už druhým rokem v řadě se letní večery v Opera Holland Park radostně uzavírají společnou produkcí se souborem Charles Court Opera, která divákům nabízí to nejlepší z tvorby autorské dvojice G&S jako pomyslný zákusek (dobrou tečku). Zatímco loni to byli Pirates (Piráti z Penzance), letos přišla na řadu Pinafore. Sešel se víceméně stejný tvůrčí tým, který opět předvedl vynikající kombinaci úcty k tradičním silným stránkám originálu a odvahy inovovat a zasadit děj do nového rámce. Režisér John Savournin, který se ujal i role kapitána Corcorana, dodává představení spád; David Eaton v orchestřišti udržuje břitkost i plynulost a Richard Burkhard je mistrem „patter songů“ (rychlomluvných písní), tentokrát jen vyměnil důstojnickou domýšlivost armádní za tu námořní.

John Savournin jako kapitán Corcoran, Richard Burkhard jako Sir Joseph Porter KCB a Llio Evans jako Josefína v HMS Pinafore v Opera Holland Park. Foto: Ali Wright Navzdory své pověsti nelítostného satirika neměl W. S. Gilbert při kritice viktoriánské Anglie zcela volnou ruku. Smyslem onoho světa převráceného naruby („Topsy-Turvy“), který pěstoval, bylo udržovat publikum v nejistotě, nakolik vážně své výtky myslí. Stále se objevují nové roviny nejednoznačnosti, ať už ve vyznění díla, nebo v prokreslení postav. V HMS Pinafore, kde je terčem britský třídní systém a kruté následky nahodilého původu, neexistují jednoznační hrdinové ani padouši. Sám Dick Deadeye, zdánlivý záporák, je ve skutečnosti jediným, kdo konzistentně říká nepříjemné pravdy. Kapitán Corcoran sice začíná jako vzorný velitel, ale nakonec se vybarví úplně jinak, s čímž souvisí i jeho snaha o společenský vzestup. Nejhorší je však sir Joseph Porter, První lord admirality, který sice působí v něčem progresivně, ale v jádru je to nesmírně blahosklonný liberál, jenž se při nejmenším odporu dělnické třídy utíká ke svým třídním privilegiím. Nakonec si nejsme jistí, zda jsou „vlastenectví“ a další dobové společenské hodnoty předmětem chvály, či výsměchu, nebo obojího – tento nejasný pohled ještě umocňuje Sullivanova hudba, střídavě bujará a okouzlujě něžná.

Sbor a obsazení HMS Pinafore v Opera Holland Park. Foto: Ali Wright

Ostrost Gilbertovy dramaturgie byla po desetiletí skryta pod nánosem strnulých tradic ansámblu D’Oyly Carte. Avšak ochota nových produkcí, jako je tato, přenést děj do jiné éry, znovu uvolnila radikálního ducha předlohy. Tentokrát se ocitáme ve 40. letech 20. století, přičemž námořní uniformy, dámská móda i účesy odkazují na druhou světovou válku. Savournin správně odolal pokušení zajít dál a vkládat současné satirické narážky. Vyprávění sira Josepha Portera o jeho cestě od poslíčka až do čela admirality nabízí samo o sobě trefné paralely k dnešní politice („Vždy jsem hlasoval, jak má strana chtěla, a na vlastní myšlení jsem zapomněl docela“). Když tolik režisérů upravuje text jen kvůli zásadní nedůvěře v předlohu, je osvěžující najít někoho, kdo stále věří, že originál to „uhraje“ sám.

Peter Kirk jako Ralph Rackstraw a sbor HMS Pinafore. Foto: Ali Wright

Tato produkce nabízí skvělý výkon i s málem. Sbor má jen dvanáct členů, kteří musí zastat posádku i všechny sestry, sestřenice a tety. Také orchestr je spíše menší. Na výsledné kvalitě to však nic nemění. Herecké i pěvecké výkony sboru jsou vyrovnané a vynikající a David Hulston výborně choreograficky zpracoval neustálý pohyb na scéně, což vyvolává dojem, že je na jevišti mnohem více lidí, než ve skutečnosti. Savournin zajistil, aby obsazení plně využívalo lávku kolem orchestru, a ačkoliv náznaky života na lodi byly minimalistické, kostýmy byly detailní a přesvědčivé. Tempa jsou spíše rychlejší, což hře jen prospívá, a přesto nechávají vyniknout krásným sólovým pasážím, zejména u klarinetu.

Lucy Schaufer (paní Crippsová) a John Savournin (kapitán Corcoran) v HMS Pinafore. Foto: Ali Wright

Mezi sólisty nemají všichni ty nejkrásnější hlasy, ale ve svých rolích jsou přesto velmi působiví. Savournin jako kapitán lodi předvádí svůj tradiční komediální timink a přirozenou autoritu. Velmi citlivě také zazpíval náročné meditativní číslo „Fair Moon...“ v úvodu druhého dějství. Burkhard do postavy sira Josepha vložil dostatek humoru a precizní dikci, aby satira k publiku doléhala v plné síle. Je to role o to vtipnější, čím vážněji se hraje. Do svého obdivu k námořníkům navíc vnesl lehký náznak homoerotiky, který by se možná dal rozvinout i více, aniž by to narušilo celkovou rovnováhu. Nicholas Crawley byl výrazný jako nepříjemný a dotěrný Dick Deadeye a byl k nepoznání od jiných rolí, které v Opera Holland Park ztvárnil. Peter Kirk pak našel ten správný poměr mezi spravedlivým hněvem a romantickou touhou u hlavního tenora Ralpha Rackstrawa, prostého námořníka, který miluje kapitánovu dceru.

Llio Evans v roli dcery Josefíny zdůraznila vážnější stránku postavy a zkoumala konflikt mezi city a rozumem, ale zároveň dokázala obratně využít licoměrné rovnostářství sira Josepha ve svůj prospěch. Sophie Dicks odvedla poctivou práci jako sestřenice Hebe a Lucy Schaufer, čerstvě po výkonu v Little Women (Malé ženy), ovládla jeviště jako Little Buttercup ve svých sice nemnoha, ale o to výraznějších výstupech.

Tato inscenace si zaslouží úspěch i budoucí obnovení. Nalézá správnou rovnováhu mezi textem a dobovým kontextem a podává ho s vysokou technickou zručností a neskrývaným nadšením. Nakonec ale, když slunce zapadalo nad Holland Parkem, stačilo se jen uvolnit v onom šumivém toku dovedné radosti a prostě jen „pustit ty důvody z hlavy...“

WEBOVÉ STRÁNKY OPERA HOLLAND PARK