RECENZE: I Have A Bad Feeling About This, Vault Festival ✭✭✭✭✭

I Have A Bad Feeling About This

Vaults Festival,

22. února 2018

5 hvězdiček

Jaká radost objevit tak sympatickou a trefnou dvojici talentů, jako jsou pan Harry Blake a slečna Alice Keedwell. Obzvláště v tak krásném balení, jakým je tato kouzelná „hudební komedie“, která měla minulý týden premiéru na festivalu v The Vaults. Inscenace v režii Valentiny Ceschi (spoluzautorky show) se pyšní nádhernou scénou s designovými konzultacemi Emmy Bailey, skvělým svícením Richarda Williamsona a špetkou svižné choreografie Jennifer Fletcher.

Je to nabitý a velmi vděčný divácký zážitek. Úvodní číslo „In Berkhamsted“ je chytrou, ba přímo městsky noblesní reakcí na banálnost života na předměstí, která se přesně trefuje do hlavního tématu show. Jde však o vztah plný lásky i nenávisti. Alice je vystajlovaná jako moderní verze Stepfordské paničky – s věčným úsměvem, havraním účesem zpevněným lakem na vlasy a v šatech, které vypadají jako z karmínově červeného PVC. Je takřka uvězněna v boxu vyznačeném pulzujícími světly na podlaze tmavé scény, zatímco daleko za ní blikají hvězdy a netečně shlížejí na nicotné hemžení sebestředného lidstva. Ano, tady se hraje o víc. Texty, které napsala sama Alice, jsou vtipné – něco jako kdyby se básník Betjeman potkal s kabaretem Fascinating Aïda a britskou klasikou Mapp and Lucia. Její hlas se dere vpřed a sálá z něj pozitivita, zatímco on stojí s kamennou tváří a odměřenou dikcí ve stylu Neila Tennanta z Pet Shop Boys a do ringu hází své kousavé komentáře. On je ten, kdo má z celého podniku neustále „špatný pocit“ (bad feeling). Alice se právě přestěhovala na venkov a snaží se tam začít nový život – s předsevzetím vstávat v sedm, nenávidět se za to, že vstala v deset, a litovat, že není jako její sousedé, kteří „všechno zvládají“.

Alice se však nenechá odradit. Je ztělesněným optimismem. Její druhé číslo, jakýsi čardáš v d-moll „Our Local Pub“, překypuje energií ve stylu Leslieho Bricusse a zní jako břitký britský humor říznutý trochou té „vztahové“ literatury. Popisuje její další krok: hledání přátel. Její přístup je víc než přímý. Kouzlo show spočívá v tom, že její pološílená posedlost není potrestána sociálním vyloučením – právě naopak, dobří lidé z Hertfordshiru ji štědře odměňují a neustále povzbuzují. Zajímavé je, že nás, diváky, obsazuje do rolí všech vedlejších postav. Jednu odvážnou osobu dokonce přiměje k jediné mluvené roli „Sarah“ (s replikami úhledně vytištěnými na velkých kartách). A tak pokračuje dál. „I Can Do This“ je hřímavá hymna jejího odhodlání. Pořádá večírek: ustavující schůzi svého projektu – „supper clubu“. Zatímco Blake od svých kláves sype pohrdání na veškerou její snahu, neodraditelná Alice pochoduje vpřed.

„Thanks So Much For Coming“ je úžasné hudební číslo doprovázené třpytivou světelnou show. Zdá se to být vrcholem představení, když Alice líčí katastrofální následky svého neúspěšného vstupu do společnosti v Berkhamstedu. Všechno, co se může pokazit, se pokazí. Je zdrcená. „Alice, You Twat“ je její procítěná balada, skutečně nádherné číslo, při kterém publikum tají dech a zamýšlí se nad křehkou lidskou duší uvězněnou v tomto monstru sociálních ambicí. Je to snad jediná vada na kráse celé show, že po ní hned následuje další balada „Maybe I Need Someone To Talk To“, čímž to předchozí číslo poněkud ztrácí na svém zaslouženém účinku. Jsem si jistý, že to tvůrci brzy vyladí. Naštěstí to netrvá dlouho.

Po tomto debaklu přichází překvapivý zvrat, kdy se na Aliciny chyby shovívavě usměje duch téměř dickensianovské laskavosti a dovolí jí vrátit se mezi kultivovanou smetánku. Show uzavírá strhující finále s nadšeným zapojením publika: „There’s Not A Magic Happy Ending“. Text k písni jsme našli vytištěný na papírech rozložených po sále už na začátku – a teď ho konečně můžeme použít. Na co jsme však nebyli připraveni, je náročnost melodie. Musíme velmi pozorně poslouchat jeden druhého, abychom to společně zvládli. Jak úžasně stmelující zážitek! A jak uspokojivý je ten velký, vícehlasý závěr poslední sborové písně: umění skutečně vyléčilo rány osudu. Odcházíme domů s pocitem mnohem lepším, než s jakým jsme přišli.

A to se přece počítá, ne?

ZJISTĚTE VÍCE O VAULT FESTIVALU

NAVŠTIVTE STRÁNKU HOUSE OF BLAKEWELL