RECENZE: If We Had Some More Cocaine..., Vault Festival ✭✭

Kdybychom měli víc kokainu, mohl bych ti říct, jak moc tě miluju

Vault Festival,

22. února 2018

2 hvězdičky

Web festivalu Vault Pokud někdy nastala situace, kdy inscenace po přesunu do jiného prostoru vypadá a působí úplně jinak, pak je to právě tento případ.  Hra, která udělala velký dojem v malém, útulném prostoru nad hospodou Old Red Lion v Islingtonu, se letos přesunula na Vault Festival a – úměrně svému narkotickému názvu – dostala k dispozici velkorysý sál, který přilákal mnohem početnější publikum.  A výsledek?

Inu, zpočátku vypadá střešní scéna Georgie de Grey v duchu Mary Poppins a halloweenské kostýmy jako z komiksu v nasvícení Dereka Andersona a Sheily Murphyové docela slibně, zatímco uši nám laská zvukový design Johna McLeoda.  Bavíme se.  A když si Alan Mahon a Josh Williams začnou vyměňovat naučené divadelní repliky – jeden z nich v dokonale „irském“ podání jako starý kriminálník, který se snaží udržet mladšího, nezkušeného parťáka na správné cestě, přesně ve stylu Shawových nejlepších groteskních dramatických stereotypů – cítíme dokonce i jistou útulnou familiárnost se situací i postavami, které si berou na paškál všechno, co je nám drahé, až po samotnou podstatu britského způsobu života.

Jenže tento příjemný pocit netrvá věčně.  Brzy si až příliš uvědomíme, že to, co v Islingtonu jistě fungovalo jako brilantně soustředěný prvek scény – ta šikmá střecha, u níž si člověk snadno představí, jak neuvěřitelně napínavě a koncentrovaně působí v miniaturním prostoru nad ORL –, má najednou v klasickém kukátkovém uspořádání s širokým vějířem stovek sedadel v hledišti úplně jiný dopad.  Místo abychom byli celých sedmdesát minut fascinováni ohromujícím realismem scény, mně osobně se spíše vybavila inscenace Tosky v režii Jonathana Millera pro ENO, kde děj umístil na šikmou, do strany se svažující plošinu.  Taková Jo Barstow na ní musela v elegantních italských kostýmech ze 40. let zaujímat krkolomné pózy s roztaženýma nohama a pohybovat se zcela nepřirozeně skrz zastavení Pucciniho „šokujícího braku“ (jak se o Tosce říká).  Jim to prošlo, protože – no ták – byla to opera a v této nejfantasknější a nejnepřirozenější umělecké formě není nic skutečné.

Tady to ale neplatí.  Ne, když Paddy a jeho neirský parťák nevybíravým způsobem vykládají o tom, jak jim svět ublížil.  Máme věřit jejich realitě, má nám na nich záležet.  Tváří v tvář tomu je neustálé klouzání a smýkání po střešních taškách a nekonečné, nebezpečné balancování a hledání opory pro nohy jen rozptýlením a přítěží.  A to je škoda.  Jsou tu sice prvky poutavého příběhu – zejména líčení krádeže v rodině –, ale ty se beznadějně ztrácejí v nervozitě z toho, zda a jak se herci dokážou dopracovat až do konce kusu, aniž by se zřítili z propasti přímo... na nás.

No nic.  Byl to pěkný nápad.  Zpočátku to vypadalo dobře a díky tomu se jednoduchá, ale poměrně jasná režie Thomase Martina u rozvleklého scénáře Jona O’Donovana zdála být možná něčím víc, než čím ve skutečnosti je.  Bohužel, samotné pěkné nápady divadlo nedělají.  Kdybychom měli víc kokainu, možná by se ta hra zdála o dost lepší.  Ale neměli jsme.  Pusťte Carole Kingovou a její „Up on the roof“...