RECENZE: Indecent, Menier Chocolate Factory ✭✭✭✭✭

Naše teatroložka Libby Purves se vydala do znovuotevřeného Menier Chocolate Factory, aby zhodnotila hru Indecent od Pauly Vogel, oceněnou Pulitzerovou cenou.

Alexandra Silber a Molly Osborne v inscenaci Indecent. Foto: Johan Persson. Indecent

Menier Chocolate Factory, Londýn SE1

✭✭✭✭✭

Rezervovat vstupenky

Epos o vášni a umění

Najdete tu život, historii, divadelní vášeň, velké migrace i lyrickou romanci v dešti. Je tu hněv, humor, láska i zoufalství, vtipy, energie a políček prudérnosti a předsudkům. Jsou tu i mnohé vzkazy z 20. století století jednadvacátému. Místo aby se umělecký ředitel divadla Menier David Babani vrátil k opatrné sázce na jistotu v podobě osvědčeného „feel-good“ kousku, zhluboka se nadechl a nasadil novou americko-židovskou hru z Broadwaye. Ta pojednává o skandálu z roku 1923 kolem lesbické hry v jidiš z roku 1907 a o jeho dozvucích ve 40. letech v osudném podkroví lodžského ghetta. Mohlo by se zdát, že to bude pro diváky oříšek, ačkoliv autorka Paula Vogel získala v roce 1998 Pulitzerovu cenu a spolu s režisérkou Rebeccou Taichman vyhrály s tímto kusem cenu Tony těsně před pandemií.

Je jasné proč, a je jasné, že se hra objeví na seznamech nominací na ceny Olivier. Je to radost pohledět, kypí to životem a citem. Nehybná řada osmi nerudných, zahalených postav ze střední Evropy sedí při našem příchodu jako sochy, pak vstanou a protáhnou se, zatímco se kolem nich rozplývá popel. Šumař spustí a skromný starý Lemmi (Finbar Lynch) se omluvně vysvětluje, že je jen inspicient, ale má příběh, který mu herci pomohou odvyprávět. V tu chvíli už tančí, akordeon a klarinet doplňují žalostné klezmerové housle a příběh začíná. Vypráví o tom, jak hra v jidiš Bůh pomsty (Got fun Nekome) putovala z Petrohradu do Berlína, Konstantinopole a New Yorku a zpět do Polska za holokaustu, kdy její autor Šalom Asch navždy zakázal její uvádění. Tedy až do chvíle, kdy ji v roce 1974 v univerzitní knihovně objevila Paula Vogel, studentka nesměle hledající svou homosexuální identitu, a byla jí naprosto uchvácena. Přes propast desetiletí k ní hra promluvila o chápání lásky: lyrický, vášnivý a transgresivní příběh ze štetlu o panenské dceři majitele nevěstince, která se zamiluje do jedné z jeho prostitutek. To dožene otce k rouhavému hněvu, při němž po dceři mrští drahocenný sametový svitek Tóry, na který mu jeho zaměstnankyně vydělaly „na zádech a na kolenou“.

Soubor inscenace Indecent. Foto: Johan Persson

Děj má spád, čas a místo určují titulky na zadní straně pozlaceného portálu. Soubor nám ukazuje úzkostné představení první Aschovy hry skeptickým starším (muži ve středním věku s vousy hrající zamilované dívky jsou neskutečně vtipní). Vizionáři chápou, že „potřebujeme hry v jidiš, aby reprezentovaly náš lid, mluvily o našich hříších. Proč musí být Židé vždycky hrdinové?“. Jiní se – prozíravě – obávají, že její upřímnost podnítí antisemitismus. Ale jak říká Asch: „Deset Židů v kruhu, kteří se navzájem obviňují z antisemitismu,“ je celkem normální situace. A píše se rok 1907: Berlín si tuhle odvážnou sexuální fluiditu určitě zamiluje, ne? „Němci nemluví o ničem jiném než o doktoru Freudovi!“ Z ansámblu se na chvíli stane berlínský kabaret, k němuž patří i Peter Polycarpou a jeho vousy v eufonickém opeřeném dragu.

Hra putuje celou Evropou, dramatická finální scéna je slavně reprodukována ze všech úhlů, jak se kmitající ansámbl přesouvá po evropských metropolích. Mladé ženy (Alexandra Silber a Molly Osborne) se vrhají do někdy komických, jindy nádherných milostných scén. Pak je tu rok 1920 a Staten Island, kde milý Lemmi (v té době už jsme si tohoto skromného, věrného krejčího, který se stal kulisákem, a jeho lidskou moudrost naprosto zamilovali) následuje Asche branou ke svobodě. V Provincetownu a Greenwich Village se hra v jidiš setkává v komunitě s takovým ohlasem, že vzniká překlad pro premiéru na Broadwayi. Jedna z původních hereček nedokáže ovládnout angličtinu natolik dobře a producenti usoudí, že nemůže znít jako „holka, co právě slezla z lodi“. Je věk jazzu. Přistěhovalci se musí poameričtit...

Soubor inscenace Indecent. Foto: Johan Persson

New York je však mravokárnější než stará Evropa. Americká náhradnice je nadšená z toho, že své rodiče šokuje lesbickou tematikou, zatímco Lemmi v zákulisí mručí, že každá láska je láska – „Až přijde Mesiáš, myslím, že nebude nenávist...“. Schyluje se k problémům: „Židi, Poláci, táhněte s tím hnusem zpátky do svý země...“. Při slavném zátahu vtrhne o premiéře mravnostní policie a strážník Baillie se v zákulisí beznadějně plete pod nohy. Zatčení herci si vyslechnou proslulý rozsudek vyžadující, aby se Američanům servírovaly jen „počestné a mravné“ hry. Jednou z mnoha ironií příběhu, které jsou v tomto úžasném vyprávění lehce a obratně načrtnuty, je fakt, že protesty podnítilo kázání rabiho Silvermana.

Lemmi se vrací do Evropy a nakonec se ocitá v lodžském ghettu. Tam se dělí o poslední drobky chleba, zatímco skupina vzdorně inscenuje scénu ze hry – své dědictví. Víme, co znamená ostrý akord nástrojů: další zátah, další strašlivá fronta připomínající tu na Staten Islandu před dvaceti lety. Obě dívky, i když jen ve snu, tančí a objímají se, bílé, éterické a svobodné, zatímco padá opravdový déšť.

Hraje se do 27. listopadu