RECENZE: Into Battle, Greenwich Theatre ✭✭✭

Naše TheatreCat Libby Purves recenzuje hru Hugha Salmona Into Battle (Do boje), která má nyní světovou premiéru v Greenwich Theatre.

Into Battle

Greenwich Theatre

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Starý příběh mladých mužů.

Balliol College v Oxfordu, rok 1910. Sebevědomí mladí absolventi Etonu rozbíjejí nádobí o schody, vyřvávají „Jsem parchant, jsem parchant, radši budu parchant než student z Trinity“ a šikanují Keitha, sociálně uvědomělého stipendistu ze severu, který vede klub pro chudé kluky ze stávkujících rodin. Kolejní děkan, úzkostný reverend Neville, si netroufá vyloučit vůdce party Billyho Grenfella, protože jeho bohatí rodiče večeří s premiérem Asquithem. Jeho starší bratr Julian je navíc hrdinou koleje, momentálně se potýká s depresemi a nebezpečným záchvatem sociálního liberalismu, a jejich otec lord Desborough je národním symbolem sportu, horolezectví a plavce v kanálu La Manche.

Billy, který s lehkostí vyhazuje Keithovy věci i psací stůl z okna ve třetím patře, vysvětluje: „Můžu si dělat, co chci, protože si to můžu zaplatit.“ Jeho proslulá bohatá a krásná matka sice svádí zrzavého studenta Patricka, ale najde si chvilku na to, aby uplatila Keitha a ten nepodával žalobu za napadení – daruje jeho chlapeckému klubu budovu.

Je to poťouchle brilantní moment v historické hře o hrozných, privilegovaných etonštích hulvátech v oxfordském jídelním klubu, kteří pro zábavu trýzní zvířata na nádvoří a provokují „plebejce“ ze severu. Nemluvě o trefném načasování pro hlas mladého Churchilla, který mimo scénu pronáší svá skutečná slova:

„Největší nebezpečí pro britský lid neleží v obrovských loďstvech a armádách Evropy. Ne. Je tady uprostřed nás, doma a nablízku, v oné nepřirozené propasti mezi bohatými a chudými.“

Nečekejte však žádnou agitku z Royal Courtu ani hysterickou nadsázku ve stylu hry Posh. Jde o debutovou hru Hugha Salmona, bývalého reklamního mága, který ji rešeršoval během rekonvalescence. Jeho dědeček totiž hrál ragby s jedním z členů oné party, skvělým reprezentantem Ronaldem Poulton-Palmerem, který k etonské skupině patřil, byť byl z nich nejméně toxičtý.

A stoletý příběh těchto skutečných mladých mužů stojí za vyprávění, protože během několika let se všichni ocitli v zákopech, boku po boku s dospívajícími kluky z dělnických klubů. Umírali spolu, a není těžké si představit, že předtím pochopili absurditu svých dřívějších postojů.

Příběh se odehrává před kulisami rozeklaných gotických oblouků a rozházených knih. Jak bujaré vylomeniny, tak finální válečné momenty jsou živé a skvěle zrežírované Ellie Jonesovou a Stevem Kirkhamem. Pouze Neville, trpělivý děkan a vyznamenaný válečný kurát (nádherně ztvárněný Iainem Fletcherem jako věčný soužený mírotvorce), válku přežil. Julian zemřel na následky zranění, staří nepřátelé Keith Rae a Billy Grenfell padli ve stejný den roku 1915, stejně jako Ronnie Poulton, který se snažil krotit etonské vandaly na vysoké škole. Patrick Shaw Stewart padl v Dardanelách, jeho poslední dopis přátelům byl plný sebeironického humoru. Alexander Knox je v roli rozkošný, stejně jako Nikolas Salmon coby hromotlucký, zpočátku strašný, ale nakonec udatný Billy. Molly Gaisfordová dodává lady Desboroughové správný říz aristokratické jízlivosti, ač je zatížena až příliš dlouhou scénou truchlení nad Julianovou smrtí. Joe Gill je solidní, čestný Rae, který vystihuje jak sociální rozhořčení, tak fakt, že stejně jako ostatní je na univerzitě stále ještě klukem. A Anna Bradleyová ve svém profesionálním debutu čerstvě po dramatické škole hravě střídá role uličníka z ulice a služebné zapletené s Billym.

Hra by sice snesla ještě trochu doladění, ale má poctivý, hloubavý historický rozměr (prameny v programu jsou bohaté a fascinující). Doufám, že bude žít dál jako připomínka, že i ta nejtoxičtější mladistvá maskulinita se může proměnit v hrdinství zapomínající na sebe sama. Člověku se vybaví hrdinové z řad běžných lidí v nedávných teroristických útocích. Julianova válečná báseň Into Battle, nesoucí se v duchu romantického hrdinství jeho generace, dává hře název i závěr:

„Když hřmí nad světem bitev vřava,

a smrt už v povětří si tklivě zpívá;

Den pevně do dlaní ji uchovává,

a Noc ji v křídlech něžně ukrývá.“

V Greenwich Theatre do 31. října 2021 POKLADNA GREENWICH THEATRE Fotografie z produkce Into Battle od Marka Doueta