RECENZE: Jessica Martin – A Life Under Lights, Crazy Coqs ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí: Jessica Martin a její „A Life Under Lights“ v The Crazy Coqs, Brasserie Zedel, Londýn.

Jessica Martin v Life Under Lights v Crazy Coqs Jessica Martin: A Life Under Lights

The Crazy Coqs, Brasserie Zedel

27. září 2019

4 hvězdičky

U kabaretu je to tak: někdy je to jen zábavná šňůra písniček a jindy se dotýká samotného divadelního umění.  A tento zatím poslední počin neúnavné Jessicy Martin – na kterém skvěle spolupracovala s klavíristkou Ingu Davis-Rutter a režisérem Benem Stockem – přemosťuje prostor mezi tím naprosto geniálním způsobem. Bere nás na cestu po pět desetiletí trvající kariéře umělkyně a interpretky.  Vlastně jdeme ještě dál do minulosti.  Show začíná příběhem jejího otce, Ido Martina, kapelníka v tradici velkých tanečních orchestrů 40. a 50. let, a skrze jeho život a život její stejně oddané matky získáváme obraz světa, do kterého se narodila, v němž vyrůstala a který pro ni zůstal navždy důležitý.  To nás vede k její práci, kterou už známe: k hlasovému napodobování, muzikálu, televizi i ilustrátorství.  Je to brilantně vystavěný a postupně gradující zážitek, plný lahodných hudebních čísel protkaných fascinujícím a v závěru velmi emotivním vyprávěním.  Show byla při své premiéře na začátku měsíce beznadějně vyprodaná; nyní se vrátila pro stejně populární reprízu a další představení na sebe jistě nenechají dlouho čekat, že?

Jak už to u tohoto typu představení bývá, často nejlépe funguje méně známý materiál.  Nebo díla, která nám tak trochu vyklouzla z pozornosti a potřebují právě takovéto zasazení do rámce, abychom si znovu uvědomili jejich výjimečné kvality.  Když tedy Martin zpívá „Whatever Happened To Mabel?“ z muzikálu Mack and Mabel (kousku, kterému se – zcela nezaslouženě – zatím nepodařilo ovládnout fantazii diváků tak, jako jiným hitům Jerryho Hermana), je to, jako bychom tu píseň slyšeli a viděli poprvé.  Její cit pro tempo je bezchybný, její artikulace plná překvapení (všechna jsou naprosto trefná) a – co je nejdůležitější – její podání postavy má lidskou hloubku a komplexnost.  Když slyšíte píseň v tomto podání, přistihnete se, jak se na židli napřimujete, oslněni propracovaností a živostí textu, který tak přesně sedí k osobnosti na pódiu, a necháváte se unášet dramatickou energií melodie a divadelní strukturou čísla.  A dostanete chuť vidět i celý ten muzikál.

Jessica Martin.

Navíc se Jessice Martin v imitování vyrovná málokdo.  Jako u všech velkých imitátorů se dokáže dostat své postavě pod kůži a zdá se, že mluví přímo z jejího nitra.  V jednom z úvodních čísel věnovaném divadelním klišé se tato virtuozita pojí s dalším velkým aspektem jejího umění: schopností přecházet od jedné dokonale vyjádřené nápodoby k druhé, aniž by vypadla z rytmu, a vždy naprosto přesně.  Výsledek je dechberoucí.  Může to být jen pohled široce otevřených očí, mrknutí a jedno opakované slovo se subtilně plochou samohláskou, a náhle se – jako blesk z čistého nebe – před námi objeví celá Bette Davis a zasáhne nás u srdce i v žaludku jako kopí.  V této její schopnosti není žádné povýšené „mrkání na diváka“: je to všechno velmi upřímné a silné.  Jessica neztrácí čas imitátorstvím pro imitátorství samotné; když už někoho představuje, má to svůj důvod.  Tyto imitace jsou pro ni skutečnými postavami, které si zaslouží láskyplnou péči stejně jako role, kterou by hrála celý večer v divadle nebo v televizním studiu.  Právě v tom tkví tajemství jejího kouzla.  Instinktivně to „cítíme“ a milujeme mnohem dříve, než máme šanci o tom vůbec přemýšlet.  Na to není čas.  Už se řítí k dalšímu a dalšímu momentu, vždy se stejnou chirurgickou přesností a jiskrou.

Stejně tak je Martin nesmírně velkorysou interpretkou a jejím cílem je vždy potěšit nejen publikum, ale i lidi, které ve své práci zahrnuje.  Když například nádherně ztvárňuje Shirley Bassey, najdeme v přehnaném důrazu na legendární manýry divy jistou karikaturu, ale – a to je důležité „ale“ – je motivována laskavým obdivem, podobně jako kreslené vtipy Billa Hewisona, které dříve zdobily recenze v časopise Punch.  Martin není krutá nebo naštvaná satirička, jaké čekáme v novinách: je vždy lidská, empatická a má tu úžasnou dětskou schopnost používat napodobování jako prostředek k lepšímu pochopení světa a lidí v něm.  Ve skutečnosti je to herečka provozující své řemeslo, jen jinými prostředky.  Ostatně, část diváků „pochopí“, koho zrovna předvádí, ale jsou i tací, kteří neznají „původní materiál“ a uvidí a uslyší to jinak: dostanou „postavu“, kterou v tu chvíli hraje, a budou moci výkon milovat pro to, čím je, aniž by si sami museli doplňovat původní odkaz.

Tady se dotýkáme další oblasti její umělecké kreativity: už od dospívání, kdy tvořila nádherné návrhy divadelních kostýmů a akvarely, Jess realizuje vizuální podoby lidí ve dvou rozměrech i na jevišti a před kamerou; vystavovala svá díla v Orbital Comics a vydala grafické romány.  Společně s Ingu Davis-Rutter prošly archiv kreseb, které vytvořila pro svou oceňovanou sérii o idolech, včetně velkých britských, hollywoodských a broadwayských hvězd, a kolem těchto grafických „impresí“ vybudovaly terén, který v této show prozkoumávají.  Výsledkem je hustě tkaná přikrývka z lidí, kteří Martin obklopili a dodali jí – i nám – tolik tepla a útěchy v letech, která nebyla vždy zrovna laskavá.  Nejde však o žádný „únik z reality“, jsou to spíše připomínky naší základní lidskosti a schopnosti konat dobro: poselství, které dnes neztratilo nic ze své aktuálnosti ani naléhavosti.

Tuto skvěle zpracovanou revue – je to mnohem víc než jen kabaret – snad uvidíme znovu, ale mezitím si můžete rezervovat vstupenky na Jessicu Martin v její nové hře pro jednu herečku o fiktivní britské filmové hvězdě 40. let „You Thought I Was Dead, Didn't You?“. Hru pro ni napsal Stephen Wyatt, režíroval ji Sam Clemens a uvádí ji Waterloo East Theatre od 19. do 22. listopadu.  Vstupenky jsou již v prodeji.