RECENZE: La Bohème, Opera Holland Park ✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí Pucciniho Bohému, která byla uvedena v rámci sezóny 2023 v Opera Holland Park.

Bohéma (La Bohème)

Opera Holland Park

3 hvězdičky

Webové stránky Opera Holland Park

Vzhledem k (nejen britské) obrovské popularitě této opery stojí každý režisér před nelehkým úkolem. Pokušení přenést děj co nejdále od Paříže konce 19. století je silné, na druhou stranu jde o stěžejní dílo žánru „verismu“, kde je syrový realismus jádrem jeho estetiky. Kde tedy najít ten správný bod rovnováhy?

Natascha Mitchell se rozhodla zasadit tuto inscenaci do italského filmového studia 50. let minulého století, kde právě probíhá natáčení dobového dramatu z období Belle Époque. Večer zahajuje praskavá nahrávka písně od Edith Piaf a všechny Pucciniho postavy jsou zapojeny do natáčení – Rodolfo je scenárista, Mimi asistentka kostymérky, Musetta zpěvačka, Marcello scénograf a tak dále. Teoreticky jde o chytrý koncept, ale ve třech ze čtyř dějství se ukazuje být spíše rušivým než obohacujícím.

Obsazení a sbor Bohémy. Foto: Craig Fuller.

Scéna je zahlcena rekvizitami k natáčení, včetně velké kamery pohybující se před orchestřištěm, a hemží se komparsem a zákulisním personálem, který se v určitých momentech spojuje do sboru. Člověk musí obdivovat zručnost, s níž se všechny do sebe zapadající prvky plynule prolínají, ale zároveň pochybovat, zda je to nejlepší prostředí pro drama, které je – s výjimkou scény v Café Momus – především sérií intimních setkání oslavujících přátelství či lásku (nebo obojí). Zde by se spíše hodila jednoduchost než hektický ruch, i za cenu konvenčnějšího pojetí. Když se ve třetím dějství tato jednoduchost vrátila, vše rázem získalo ostrý a působivý dramatický náboj.

Adam Gilbert jako Rodolfo a Katie Bird jako Mimi. Foto: Craig Fuller

Nicméně po hudební stránce se večer pohyboval na velmi vysoké úrovni. Orchestr City of London Sinfonia pod taktovkou George Jacksona si vychutnává bohaté textury a dává vyniknout mnoha vrstvám instrumentálních barev, které Puccini vykouzlil pro umocnění dramatického okamžiku. V tomto provedení není nic rutinního. Jackson se navíc nebál vytvořit pod rozlehlým stanem Holland Parku skutečná pianissima, díky čemuž jsme mohli slyšet vnitřní hlasy orchestru, které se v celkovém zvuku obvykle ztrácejí.

Stejně tak klíčové role byly zazpívány na špičkové úrovni. Katie Bird předvedla nejlepší interpretaci Mimi, jakou jsem za poslední roky slyšel. Pěvkyně v této roli si až příliš často myslí, že se nám musí ztrácet před očima od prvního výstupu; Bird však po celou dobu nabízí skutečnou, bezprostřední osobnost, krásně vystavěné klíčové árie a vynikající scénu smrti, v níž – podobně jako orchestr – ztlumí hlas až na samotnou hranici slyšitelnosti. Finále, které jsme všichni slyšeli tolikrát, náhle znovu strhlo veškerou pozornost.

Adam Gilbert, Barnaby Rea a Ross Ramgobin. Foto: Craig Fuller

Jejím důstojným partnerem byl Rodolfo v podání Adama Gilberta, který suverénně zvládal nároky role a zpíval bez slyšitelné námahy. Kolem nich se pohybovala velmi přesvědčivá parta přátel. Marcello, Colline i Schaunard byli věrohodně ztvárněni, plní vřelosti, energie a humoru. Zejména Barnaby Rea jako Colline zazpíval své loučení s pláštěm, jako by na tom závisel jeho život, a Ross Ramgobin podal Marcella s jeho prchlivými změnami nálad velmi přesvědčivě. Elizabeth Karani jako Musetta s ním držela krok a ve druhém dějství dominovala přesně tak, jak má – s provokativností i srdcem.

Elizabeth Karani jako Musetta. Foto: Craig Fuller

I přes veškeré zaměření na hlavní postavy stojí úspěch této opery na kolektivním úsilí o vykreslení prostředí. Sbor zde hraje velkou roli a Opera Holland Park v tomto směru, jako obvykle, odvedla skvělou práci, ať už šlo o hosty v Café Momus, pouliční prodavače nebo skupinky dětí. Pěvci z různých těles se spojili v soudržný a působivý celek a zde patří uznání režisérce, která i přes mé výhrady k celkovému konceptu dokázala scény s plným jevištěm zrežírovat velmi sugestivně.

Elizabeth Karani jako Musetta. Foto: Craig Fuller

Nadále si stojím za názorem, že se režisérka až příliš snažila naroubovat svůj velkolepý koncept na operu, která nejlépe funguje v intimním, téměř komorním měřítku. Nicméně není pochyb o tom, že zaplněné hlediště o premiérovém večeru si vychutnalo představení, které po hudební stránce nabídlo mnohem více než obvykle a znovu nám připomnělo, jak mistrovsky je tato opera v každém ohledu vystavěna.