RECENZE: Marsha – Dívka, co dělá nepěkné věci, Arcola Theatre ✭✭✭

Marsha - Holka, co dělá ošklivé věci

Arcola Studios 2

13. 8. 2015

3 hvězdičky

Když přicházíme na toto nejnovější představení v rámci festivalu Grimeborn, každý vyfasujeme masku s potiskem hrubě načrtnutého dívčího obličeje. Máme instrukce ji mít během kusu na sobě a také pozdravit Marshu, pokud k nám přijde. Uvnitř studiové scény už na sedadlech posedávají herci v různých maskách a zadní stěna je polepena identickými naivními portréty téže holčičky. Herečka, která ji ztvárňuje, k nám sedí zády a usilovně je vybarvuje pastelkami. Jsme svědky přímočarého líčení dětství, jakési dívčí verze Adriana Molea, nebo nás čeká něco úplně jiného?

Světla zhasínají, nasazujeme si masky a Marsha (Tilly Gaunt) rozbaluje umělý trávník. Představuje se s venkovským přízvukem (z Devonu?) a to, co následuje během první půlhodiny, je sled zdánlivých dějových setkání v idylickém, až kresleném vesnickém prostředí. Nejprve s paní Hoareovou (Victoria Gray), místní drogistkou, pak s mrzutým farmářem panem MadDonaldem (Jessica Gillingwater), následně s matkou Susan (Kerri-Lynne Dietz), která nechce, aby se Tilly přibližovala k dítěti v kočárku, a nakonec se Susan, jejím manželem Jonnym (Sarah Baillie) a paní Hoareovou, když se manželé chystají odjet na dovolenou a svěřit dítě do péče paní Hoareové. Po většinu času u kraje jeviště klidně sedí jednorožec – nebo spíše herečka (Rachel Baynton) v bílém obleku s velmi mírně vypadající maskou jednorožce – jako by dohlížel na Tillyino bezpečí.

Jenže v této záměrně banální a naivní bukolické idyle není nic takové, jak se zdá. Od začátku jsou přítomny různé zcizovací efekty. Mluví pouze Marsha – všichni její partneři zpívají formou exaltovaného recitativu, který občas přechází do ariosa, aniž by se kdy rozvinul v plnou melodickou invenci. Soundtrack v pozadí dodává ke každé epizodě doprovodné zvuky a série vizuálních projekcí ve stejném stylu faux-naif jako pozadí doplňuje názorné popisy děje. Masky nakonec obracejí principy řeckého divadla – místo aby nás informovaly o povaze postav, nastavují Marshe obraz světa, který se zcela proměnil v její vlastní podobu.

V tomto až příliš dokonalém světě se objevují trhliny. Pan MadDonald rozhodně není tím veselým archetypem z dětských říkanek, jednorožec možná je a možná není mrtvý, Susan se bojí, že Tilly projevuje o její dítě až obsedantní zájem, a paní Hoareová možná stojí za zmizením několika dětí. Naše důvěra v to, čemu věřit, se postupně hroutí. Kde hledat spolehlivého vypravěče? Schovávají se všichni v této hře (a potažmo v životě) prostě jen za masky, které teď máme na tvářích i my?

V posledních dvaceti minutách tón díla prudce ztemní. Při zatmění ostatní postavy náhle změní postoj a odhalí svůj strach z Marshy jakožto zlověstné postavy, nikoliv ztělesnění bezelstné nevinnosti. Když se světla znovu rozsvítí, Marsha už fyzicky nevypadá jako dřív a po zbytek představení jsme nuceni přehodnotit vše, co jsme dosud viděli. Byla první polovina jen projekcí, fantazií nebo zpřeházenou vzpomínkou? Je Marsha na svobodě, nebo v izolaci kvůli zločinu? Jsou nějaké záchytné body v příběhu, které potřebujeme k orientaci, skutečně tím, čím se zdály být? A pokud ne, je vše, co víme, zpochybnitelný konstrukt bez konečného rozuzlení? Jaké „poselství“ si máme z celého představení odnést?

To jsou hluboké vody. Stejně jako Marsha vypráví o tom, jak si pokojně plave v jezeře, než se počasí a ryby kolem ní změní v něco ošklivého, tak i divák se na konci ocitá ve stavu zmatku. Tleskali jsme bravurnímu ústřednímu výkonu, aniž bychom přesně věděli, čemu dalšímu vlastně tleskáme. Ostatně „zpětnovazební“ formulář, se kterým nás vyprovodili, naznačoval, že jde stále o dílo v procesu, které ještě nenabylo konečné podoby a možná potřebuje více času v dílně, než bude plně vystaveno publiku.

Není však pochyb o tom, že nás tato hodinová show přiměla k vážnému zamyšlení nad otázkami, které v současné opeře rezonují, a to jak technickými, tak filozofickými. Předně je tu otázka, zda jde vůbec o operu a co dnes opera vlastně znamená. Postavy, které zpívají k Marshe, znějí, jako by utekly z Brittenova Petera Grimese nebo Utažení šroubu. Hieratické, melismatické nastudování bez doprovodu naznačuje spodní proud plíživé hrůzy a nepojmenovaného hříchu za jinak vlídnou venkovskou idylou. Mluvíme tu však spíše o podkresové hudbě než o partituře; jde o umocnění nálady jako ve filmu, nikoli o ten nevyhnutelný, nezbytný přechod od slova k hudbě, který mi přijde zásadní pro jakoukoli definici opery i hudebního divadla. Zatím jsme spíše u „příběhu s hudbou“. Dále je tu otázka smyslu. Režisér Martin Constantine a autor Alan Harris podávají tento večer jako meditaci o významu krásy a nevinnosti s náznakem, že až příliš snadno sklouzáváme k předsudkům vůči těm, které společnost konvenčně definuje jako ošklivé nebo viníky. Zatímco krásu a pravdu lze nalézt na mnoha nečekaných místech – a někdy právě v roztříštěných perspektivách duševně nemocných či tělesně postižených. Je to důležitá a odvážná, kontraintuitivní práce – přesně ten typ území, který by současná opera měla prozkoumávat. Nejsem si však jistý, zda je Marsha ve své současné podobě dostatečně trojrozměrná, aby nás po této cestě (sebe)poznání dovedla dál. Zcizovací efekty, jakkoli jsou chytré a podnětné, ponechávají výsledný produkt příliš plochým, doslova hrou masek. Abychom o těchto těžkých tématech mohli přemýšlet, musíme je také cítit: tento dynamický, transformující moment je jedinečným přínosem divadla a v opeře ospravedlněním pro spojení všech uměleckých forem – to, co Wagner nazýval „souborným uměleckým dílem“. Nakonec jsme neměli k dispozici dostatečnou komplexnost postav a detailů, aby nám na Marshe a jejím příběhu záleželo jako na osudu, a ne jen jako na konceptu.

I když jde tedy o náročný divadelní večer v tom nejlepším slova smyslu, zůstává nekompletní a nedokončený a vyžaduje další revizi a reflexi ze strany velmi schopných interpretů i hluboce přemýšlivých tvůrců.

Zjistěte více o operním festivalu Grimeborn v Arcola Theatre