RECENZE: Naked Boys Singing, Eagle Garden Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Naked Boys Singing, revuální show, která se nyní hraje po omezenou dobu v Garden Theatre v The Eagle v Londýně.

Naked Boys Singing

Eagle Garden Theatre

19. října 2020

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Revue je žánr, který není snadné uchopit správně, a tento kus není výjimkou. Dílo mnoha autorů (uvedeno je neméně než 13 scénáristů) představuje poněkud nesourodou sbírku scének postavených na ještě volnějším konceptu, který jasně deklaruje už samotný, neokázale upřímný název. Bez konkrétnějšího ukotvení těká obsah všemi směry bez jednotící myšlenky či postoje, který by vše propojil v smysluplný celek. Jde v podstatě o sled čísel, a to výhradně hudebních: absence jakýchkoli mluvených scén dělá z představení spíše „písňový cyklus“ točící se kolem vizuálního lákadla, a vskutku nic moc víc. Úvodní skladba „Gratuitous Nudity“ (Bezdůvodná nahota) mluví za vše. Od této sestavy šesti mladíků, kteří se často (ale ne vždy) objevují v rouše Adamově, nelze čekat nic jiného. Dokonce ani úvodní pokus vtáhnout šestého člena souboru z publika na jeviště nemá šanci se někam vyvinout, což je škoda, protože navázání jasného vztahu mezi scénou a diváky je vždy vítané. Produkce je inzerována jako „campy muzikál“, ve skutečnosti tu ale moc prvků „campu“ nenajdeme a o nějakém libretu nemůže být řeč: pokud očekáváte postavy a děj, raději na to zapomeňte.

Obsazení je však sympatické. Liam Asplen hraje onoho nešťastného majitele mobilu „přinuceného“ vstoupit na scénu jako „trest“ za to, že během show telefonoval, a snaží se dovolat Lynn Barberové (jde o vtipnou, aktuální a lokální narážku, která slibuje zajímavý scénář – je ale škoda, že nakonec vyšumí do ztracena, stejně jako všechno ostatní). Má lehký, až nevinně znějící hlas. Celkově vládne spíše upjatá a milá nálada; klidně byste na tohle mohli vzít i svou maminku a nejspíš by jí to přišlo kouzelné. Není divu, že se show na Off-Broadwayi hrála dvanáct let.

Nick Brittain zaujme svou taneční postavou i čistým tenorem a skvěle prodá jedno či dvě čísla v duchu Boba Fosseho. Choreografie Carole Toddové (která je zároveň režisérkou) patří k hlavním radostem této produkce: je vynalézavá a hravá. Své svěřence rozmístila na vyznačenou podlahu, kde za doprovodu šikovného klavíristy Aarona Clinghama předvádějí zázraky v teplotách kolem 7 stupňů (připadáte si jako v lednici, ačkoli tři žhnoucí tyče nad jevištěm naznačují přítomnost topidel – netuším, zda z nich kluci něco mají, ale já seděl v první řadě a žádný efekt jsem nepociťoval). Chlapci si jistě užívají nejvíce ty nejenergičtější rutiny Toddové, které jim dávají šanci se trochu zahřát. Bohužel je ale velká část hudby překvapivě pomalá, což působí až uspávajícím dojmem. Soubor zpívá v tomto komorním prostoru bez mikrofonů a netuším, jak si udržují hlasivky v teple, ale jejich harmonie jsou krásné a zní výborně.

Obsazení Naked Boys Singing

Zatímco já seděl schoulený v pulovru, šále, vlněné čepici a rukavicích, naprosto jsem mrznul a třásl se v ledovém průvanu, který na mě foukal jako obzvlášť agresivní klimatizace. Bylo to vyčerpávající. Jak je možné, že se účinkující netřásli zimou, je mi naprostou záhadou. Ale když máte postavu jako Kane Hoad – nejatletičtější člen souboru – jste asi z odolnějšího těsta! Ovšem tato maskulinita nenašla v povrchním humoru textů správné zázemí, přestože nám bylo řečeno, že nahota je jen dalším „oknem do duše“. Bohužel jsem v této show moc duše neviděl: občasnou sentimentalitu ano, ale nic hlubšího. Vedle tohoto kousku vypadá i muzikál „Hair“ jako náročné drama od Howarda Barkera.

Nicméně Daniel Ghezzi vnesl na scénu intelektuálnější náboj a svým výstupům dodal tichou důstojnost. Daniel Noah měl své milé momenty, kdy hrál líbivý typ s touhou v očích. A Jensen Tudtud vytěžil z diváků nejvíc smíchu se svým číslem „nahého uklízeče“. Jejich výstupy splnily přesně to, co se od nich čekalo – „odpovídá to popisu na krabici“, jak poznamenal jiný kritik – a pokud v divadle hledáte jen naplnění svých (prostých a nekomplikovaných) očekávání, pak se vám tato show bude dost možná líbit.

Nečekejte hluboký zážitek, nečekejte nepříjemné otázky a rozhodně vás to nedonutí k přemýšlení. Nabízí to ale pohled na pěkná těla doprovázený písničkami a svižnými pohyby. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku jiných představení to nikoho neurazí. A při sledování můžete mít pocit, že pomáháte udržet divadlo při životě v době, kdy se zdá, že vláda zmáčkla tlačítko autodestrukce pro celý britský divadelní průmysl. Hostitelský podnik The Eagle funguje na zhruba 25 % kapacity a přežívá jen díky tomuto venkovnímu kabaretnímu prostoru na svém dvoře. Show se hraje v repertoáru s obnovenou premiérou muzikálu „Pippin“ a v plánu jsou další kusy pro celou zimní sezónu – pokud to tedy vládní opatření a lockdowny dovolí. Je to odvážný počin a producenti své publikum znají: doufejme, že jim tento risk vyjde.