RECENZE: Our Country's Good, National Theatre ✭✭✭

Our Country's Good (Vlasti k prospěchu)

Olivier Theatre, National Theatre.

26. srpna 2015

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky od 15 £

„Scénické poznámky ke hře Our Country's Good se o hudbě zmiňují až na úplném konci. ‚A za vítězných tónů Beethovenovy Páté symfonie... začíná první australské představení hry The Recruiting Officer (Verbíř)‘. Jedinou narážkou ze strany postav je poznámka sarkastického důstojníka, který navrhuje postavit operu, aby se vyhovělo idealismu guvernéra kolonie. A přesto v novém nastudování hymny na sílu divadla od Timberlake Wertenbakerové v Národním divadle vystupují písně přímo ze zákulisí.

Hudbu obstarala Cerys Matthews, která zde divadelně debutuje... a která byla sice nabídkou nadšená, ale zároveň měla obavy ze zasahování do děje. ‚Nechtěla jsem hře stát v cestě,‘ vysvětluje. ‚Nechtěla jsem, aby na sebe hudba strhávala příliš pozornosti nebo zpomalovala vyprávění.‘"

Takto píše Jasper Rees v eseji v programu k inscenaci Nadii Fall, která se právě hraje v Olivier Theatre v komplexu National Theatre. Jakkoliv člověk může hudbu milovat, je bohužel faktem, že kompozice Matthewsové – místy líbezná, jinde tklivá a jinde zase zcela nepatřičná – hře Wertenbakerové skutečně v cestě stojí; strhává na sebe příliš pozornosti a rozhodně zpomaluje tempo vyprávění.

Využití partitury Matthewsové režisérkou Fallovou skutečně téměř tříští kouzlo slov Wertenbakerové, zejména v prvním dějství. Druhé dějství si vede o něco lépe, ale škoda už byla napáchána a skutečných výšin magického sevření, které slova dokážou vyvolat, není nikdy plně dosaženo.

Je to nádherná hra, óda na vykupitelskou sílu divadla. Na základě románu Thomase Keneallyho The Playmaker vytvořila Wertenbakerová velmi divadelní a působivou sondu do lidskosti, nespravedlnosti, izolace a proměny vyvolané nečekanými pouty a porozuměním při zkoušení a hraní divadla. Vše stojí a padá na slovech.

Jsou to slova z Farquharovy hry Verbíř, kterou trestanci v nové trestanecké kolonii v Sydney nacvičují. Slova, která evokují pocit drsné spravedlnosti prosazované armádou. Slova, která mluví o lásce, ztrátě nebo zoufalství. Slova, která nic neříkají bdělému domorodému Australanovi, jenž s úžasem sleduje počínání osadníků. Slova, v něž osvícený guvernér doufá, že změní životy a přinesou kolonii civilizaci. Slova, která jsou používána proti trestancům. Slova, kterými trestanci definují své životy. Slova, která jedni vysvětlují druhým. Slova.

Nikoliv hudba.

Člověk by skutečně mohl nabýt dojmu, že absence hudby byl záměr, že Wertenbakerová chtěla zdůraznit, že bez divadelní hry neexistuje civilizace, a tudíž ani hudba. Teprve po předvedení hry trestanci se hudba stala možnou.

Guvernér Philip v jednu chvíli říká: „Řekové věřili, že povinností občana je sledovat hru. Byla to určitá forma práce v tom smyslu, že vyžadovala pozornost, úsudek, trpělivost – samé společenské ctnosti.“ Středem pozornosti jsou ve hře slova, charakter a akce – klíčové prvky divadla. Partitura Matthewsové toto zaměření zatemňuje. Hudba inscenaci nepodporuje ani nepohání.

Zde jde o režijní vizi, nikoliv o nedostatek schopností Matthewsové. Zdá se, že Fallová není ochotna hru prostě „předložit“; místo toho se pokusila vytvořit něco epického z komorního příběhu. Hra má sice epický přesah, ale její mechanismy nejsou velkolepé.

Uvedení v Olivier Theatre působilo zvláštně už před zhlédnutím inscenace; po jejím zhlédnutí je jasné, že rozhodnutí hrát v tomto prostoru vedlo k mylnému přesvědčení, že musí být prezentována ve velkém měřítku. Trestanecká kolonie je komorní místo, kde se životy trestanců a vojáků odehrávají těsně vedle sebe. Menší prostor, jako je Dorfman, by této hře slušel mnohem více.

Scéna Petera McKintoshe je pozoruhodná a dobře využívá obrovský prostor scény Olivier. Začíná prostě – domorodým Australanem osamoceným na ploché skále. Nádherné, mírně surrealistické pozadí evokuje anglickou představu o Austrálii – rudou zemi a jasné slunce. Možná to neodpovídá tomu, s čím se trestanci skutečně setkali, ale navozuje to pocit cizokrajné krajiny, kde je domorodec doma a lidé z První flotily jsou vetřelci.

Skála se rozestoupí a změní se v palubu a podpalubí vězeňské lodi, zmítané větry na cestě do nové kolonie. Voják brutálně bičuje trestance. Trestanci kňourají a stýskají si, vojáci se mračí a štěkají rozkazy. A tak se velká hydraulika dál otáčí a přivádí do hry různé úrovně a hrací plochy. Ale všechno je to tak rozlehlé, až ta rozlehlost působí zdrcujícím dojmem.

Domorodý Australan (v programu kuriozně označen jako „Aboridžinec“, zatímco v původním textu je postava identifikována jako „domorodý Australan“ – pochybuji, že by původní obyvatelé tuto změnu ocenili) je jakýmsi téměř tichým pozorovatelem. Sleduje, tančí a prohodí občasné slovo, dokud nepromluví o své blížící se smrti na nemoc přivezenou vetřelci. Jeho repliky jsou nepochopitelně proškrtány. Na jeho ztvárnění není nic moc autentického, ale autenticita v inscenaci Nadii Fall není prioritou. Postava je spíše stylizována operním způsobem jako exotický protiklad k dění v kolonii.

Je s podivem, že u inscenace, která se rozhodla obsadit do role velmi bílého guvernéra Phillipa černošského herce, nehraje domorodého Australana černošský herec. Ve světě, kde je Trevor Nunn napadán za své čistě bílé obsazení Války růží, to působí přinejmenším zvláštně. Tím nechci říct, že by Gary Wood nebyl v roli vynikající – je – ale nevyužití černošského herce pro roli, která je ze své podstaty určena pro outsidera jiné barvy pleti, než má kolonie, je překvapivé.

Ostatně překvapivých voleb v pojetí postav je zde více. Mnoho trestanců je vykresleno jako přehnané karikatury a mnoho vojáků je líčeno v těch nejčernějších barvách (pokud jde o srdce, nikoli o pleť). Tyto rozmáchlé tahy štětcem se však nehodí pro hru, která září jemností, kde ambice a touha mohou odhalit mnohovrstevnaté aspekty postav. Popravdě řečeno, v postavách této hry není nic černobílé – téměř všechny mají své chyby i silné stránky a téměř všechny se zásadně změní pod vlivem zkoušení divadla.

Fallová věnuje více pozornosti vkládání hudby Matthewsové do hry než zajištění toho, aby byly jasně zachyceny jemnosti a skryté síly, slabosti a zmatky postav. Liz Mordenová v podání Jodie McNee je na začátku hry tak absurdně extrémní a animální, že změny v její povaze působí až nepravděpodobně – stejně tak syčící a zlomyslný major Ross Petera Forbese je skrz naskrz padouchem, ačkoliv role nabízí mnohem více nuancí. Fallová nechává tyto dva vyznít jako nějaké ubohé verze Nancy a Billa z drsného nastudování muzikálu Oliver!

Naštěstí se zde objevují i vynikající výkony. Matthew Cottle je jako Wisehammer vlídný a dojemný a jeho posedlost slovy je správně vystižena. Lee Ross je skvělý jako budoucí teoretik herectví Sideway, který sní o tom, že bude australským Garrickem. Caoilfhionn Dunne a Tadhg Murphy jsou velmi milí jako Mary a Ketch a Jonathan Dryden Taylor ze všech nejlépe vystihuje pocit, jak zážitek z procesu zkoušení změnil Arscottův pohled na život. Jonathan Coote je jako kolonijní soudce, kapitán Collins, patřičně lpící na liteře zákona, ale působí o něco vztekleji, než by se v případě nutnosti lsti a vychytralosti slušelo.

Jason Hughes si jako poručík Clark vede slušně a ve druhém dějství je mnohem lepší, ale role nabízí bohatší úrodu, než jaká je zde sklizena. Dynamika mezi Hughesem a Forbesem je příliš prvoplánová, málo komplexní na to, aby postava mohla zazářit, a Hughesovi nepomáhá ani mdlý výkon Cyrila Niriho v roli guvernéra Phillipa (zde jde o vážný omyl v obsazení). Dobře mu to však ladí s Mary v podání Dunneové a jejich romantické vyvrcholení ve druhém dějství je skutečně půvabné.

Zcela nepřesvědčiví a na úkor celkového úspěchu tohoto spletitého dramatu byli Jonathan Livingstone jako Caesar, Shalisha James-Davies v roli Duckling, Paul Kaye jako Harry Brewer a Ashley McGuire coby Dabby Bryant. Každý z nich byl jednorozměrný a pro daný úkol až příliš extrémní. Opět je to otázka režijního vidění Nadii Fall.

Choreografie (Arthur Pita) a souboje (Kate Waters) nesplynuly s herectvím organicky. Podobně jako hudba do projevu herců místy spíše zasahovaly, než aby ho umocňovaly. Zpěv Josienne Clarke byl prvotřídní, leč zbytečný. Ačkoliv osvětlení Neila Austina bylo mimořádně dobré a zvukový design Carolyn Downingové přesný a hezky vyvážený, na oživení inscenace to nestačilo.

Nikoliv. Fallová hru nepochopila a tím, že se na ní snažila zanechat svůj rukopis, se nebezpečně přiblížila k vymazání jejího dopadu. Špatné obsazení a špatná režie však nestačí na to, aby úplně potopily skvělou hru Wertenbakerové. Nakonec ona magická slova, která napsala, proniknou na povrch – navzdory matným výkonům, požitkářské scéně, příliš velkému prostoru a sice zajímavé, ale únavně rušivé hudbě.

Kdy už se v Národním divadle pod vedením Rufuse Norrise dočkáme inscenace, která bude o textu a ne o režisérovi? Nebo je to příliš velký požadavek? Okázalé triky nejsou nutné. Ralph a Mary to ve hře říkají jasně:

„Ralph: Lidé, kteří se nedokážou soustředit, by neměli chodit do divadla.

Mary: Když budeš hrát dobře, budou se muset soustředit.“

Zcela přesně.

Rezervujte si vstupenky na představení Our Country's Good, které se v Národním divadle hraje do 15. října 2015