RECENZE: Piaf, Bridewell Theatre ✭✭✭✭

Piaf

Divadlo Bridewell

30. října 2015

4 hvězdičky

V roce 1979 napsala Pam Gems hru o životě Edith Piaf, francouzské pěvecké superstar, jejíž život skončil tragicky v roce 1963. Původně byla napsána pro Jane Lapotaire v produkci RSC, hra se poté přesunula na West End i Broadway a Lapotaire za ni v roce 1981 získala cenu Tony.

Ačkoli byl výkon herečky vynášen do nebes, hra samotná už méně. Frank Rich byl ve své kritice pro New York Times nekompromisní:

„Příval drsného jazyka sám o sobě nemůže zakrýt fakt, že 'Piaf' se často drží dramatických klišé showbyznysových ság o vzestupech a pádech. Podobně jako staré filmové biografie se hra paní Gemsové odvíjí v útržcích, v nichž se míhají vedlejší postavy (je jich téměř 30), aby sdělily informaci (‚Válka byla vyhlášena!‘) nebo v absurdní zkratce přehrály slavné události ze života hrdinky. Různí muži v životě Piaf jsou zde často nerozeznatelné figurky, ať už jde o manažery, milence nebo známosti na jednu noc. Pokud to byl autorčin záměr, pak si fakta přizpůsobila. Mnohé postavy působí jako hrubé kompozity; marně čekáme, až v jejím příběhu sehrají svou roli tak výrazní chráněnci Piaf, jako byli Yves Montand nebo Charles Aznavour.

Namísto toho, aby večer nastolil podstatná témata o Piaf, vyvolávají karikaturistické archetypy pochybnosti o řemesle dramatičky. Pokud se s největší láskou Piaf, boxerem Marcelem Cerdanem (Robert Christian), setkáme jen na dvě nepodstatné minuty, jak nám má záležet na tom, když hrdinka po zbytek večera opakovaně truchlí nad jeho smrtí? Proč autorka vytvořila epizodní roli pro Marlene Dietrich (Jean Smart), aniž by se obtěžovala osvětlit její vztah k hlavní hrdince? Tyto povrchní postavy jen promazávají děj a zabíjejí příliš mnoho času. Jednotlivě mohou být neškodné, ale dohromady se stávají mrtvou váhou na krku celé hry.“

Za uplynulá desetiletí se nic nezměnilo. Hra je stále problematická formou i obsahem a Richova kritika je aktuální jako vždy. To jasně ukazuje stylové znovuvedení Piaf v režii Jariho Laaksa, které se nyní hraje v divadle Bridewell. I s použitím revidovaného scénáře, který Jamie Lloyd připravil pro Donmar, a s vynikající představitelkou hlavní role, talentovaným souborem, skvělým hudebním nastudováním a citlivou režií, trhliny v textu Pama Gemse stále zejí a ruší.

Část problému spočívá v tom, že Gems nedovoluje divákovi dozvědět se o Piaf dostatek, a zároveň ho přetěžuje informacemi. V příběhu není dostatečně vykreslen detail vztahů a pocitů, ačkoli faktů je tu spousta. Vzhledem k tomu, že Piaf byla náchylná k závislostem, objevuje se zde mnoho repetitivních pasáží, zejména ve druhém jednání. Ty by skutečně potřebovaly proškrtat a přepsat, což by mohlo prohloubit pochopení Piaf, jejího života, krizí i triumfů.

V konečném důsledku jsou to však akademické úvahy. V Laaksově inscenaci je totiž většinou přebíjí jistota režie a fenomenální výkon Cameron Leigh v roli Piaf.

Bridewell Theatre nabízí vynikající, variabilní prostor a je s podivem, že se zde neuvádí více takových profesionálních produkcí. Laakso situuje děj převážně do jedné roviny, ale v jednom klíčovém momentu velmi efektně využívá galerii v patře. Osvětlení Chrise Randalla je po celou dobu skvělé, přičemž úvodní scéna je obzvláště působivá a vytváří trvalý, znepokojivý obraz, který obratně shrnuje agónii i extázi kariéry Piaf.

Scénografie Phillippy Battové je promyšlená; rozumně zvolené kusy nábytku vytvářejí různá prostředí a slouží mnoha účelům. Nejnežnější moment hry, mezi Piaf a její velkou láskou Marcelem (sympatický Mal Hall), se odehrává v posteli – Battová k vytvoření dojmu lůžka využívá židle. Není to jen účelné; vypovídá to o životě a době Piaf. Ta po celý život často tvořila něco z ničeho a provizorní aspekt scény to nevýslovným způsobem podtrhuje.

Vzhledem k vrozeným vadám textu nemůže hra doufat v úspěch bez strhujícího výkonu hlavní hvězdy – a zde měl Laakso šťastnou ruku. Leighová je vynikající v každém ohledu. Její hlas je silný a uhrančivý, plný hrdelní smyslnosti i vášnivých barev. Nemáte problém uvěřit, že dokázala zpívat tak hlasitě, aby ji bylo slyšet i přes pařížský pouliční hluk.

Leighová zvládá všechna čísla s lehkostí, ale skutečně úchvatná byla v podání několika skladeb: La Vie En Rose, Mon Dieu a samozřejmě v ikonické písni Non, Je Ne Regrette Rien. Přesto dokázala udělat nečekaný vrchol z Jimmy Brown, písně, která není ve francouzštině a není prodchnuta bolestí; přesto i v tomto momentu bravurní radosti ukazuje bolest skrytou za úsměvem a strach za radostí.

Patří také k těm hercům, kteří dokážou svou postavu obdařit hrubostí a drsnými hranami, a přitom si udržet sympatie diváků. Leighová si zde nic neulehčuje – je to plnokrevná, živelná žena, která žije naplno, miluje i touží bez hranic, ale která má také shodou okolností nejlepší hlas na světě. Je to fascinující a děsivé zároveň. Práce s vulgarismy je přesně odměřená; nepůsobí rušivě, ale zdůrazňují typ mluvy a chování, které se pro Piaf staly normou kvůli jejím životním zkušenostem.

Leighové výrazně pomáhá energický a přesně trefený výkon Samanthy Spurginové v roli Toine, celoživotní přítelkyně Piaf. Pocit sounáležitosti mezi oběma ženami je vykreslen nádherně, ať už na sebe křičí, nebo se spolu hlučně smějí. Spurginová pracuje s nenávistí i závistí vůči Piaf s chytrým pochopením, ale v pozadí je vždy cítit pevná opora, kterou může poskytnout jen padesátileté důvěrné přátelství.

Mal Hall hraje většinu sexuálních partnerů Piaf (alespoň ty, na kterých jí záleželo) a po celou dobu je nesmírně šarmantní. Jeho komické podání Deep In The Heart Of Texas je skutečným vrcholem večera, který jinak na vyloženě humorné momenty spíše šetří. Jeho Marcel je skvěle vystavěný a v několika krátkých scénách se mu daří evokovat pocit, jaký mohl být život Piaf, kdyby Marcelův život neskončil předčasně. Výborný je také jako mladý Charles Aznavour.

Max Gallagher ztvárňuje mnoho rolí, všechny s grácií. Má přirozený jevištní šarm a je těžké si ho neoblíbit, i když se musí ponořit do melodičtějších aspektů života Piaf. Jeho postava agenta je obzvláště povedená, když sleduje cestu od naděje na kole až po úspěch unavený světem. Vynikající práci odvádí také Maxime Yelle, který po nejistém začátku v roli žongléra/akrobata v rámci „předskokanského“ čísla (což zpětně vzato dokonale navodilo atmosféru pro to, co následovalo) působí jako energický člen souboru a hraje Bruna, impresária klíčového pro úspěch Piaf. Oba herci překypují nasazením a energií, ať už dělají cokoli.

Jediné zklamání přináší poněkud křečovité výkony Kita Smithe a Valerie Cutko. Cutko hraje Marlene Dietrichovou, což je i za nejlepších okolností náročný úkol. Tato verze je však tak odtažitá a nevýrazná, že působí téměř bezbarvě, přestože přítomnost Dietrichové ve hře má tvořit kontrast a inspiraci pro Piaf. Cutko si vede lépe jako osobní asistentka, se kterou Piaf špatně zachází – do této role vnáší tichou citlivost. Smith však neustále vybočuje a jeho slabý projev bohužel narušuje jinak sehranou jednotu ostatních členů souboru.

Pohybová složka (Katya Bourvis) je využívána soudně; nikdy neruší, jen umocňuje daný moment. Obzvláště působivá je pasáž, kde se obyčejní muži mění v vojáky a míří do války: prosté, ale neuvěřitelně účinné. Isaac McCullough poskytuje prvotřídní hudební doprovod, plně ovládá náročnost písní a dbá na to, aby byly skvěle odzpívány i doprovázeny. Je radost slyšet tak dobře zahraný klavír.

Piaf je příjemná, i když ne bezchybná hra. Laaksova inscenace z ní vyždímala každou kapku zajímavosti a dokázala materiál podat svěžím a působivým způsobem. S mocným výkonem Leighové v jejím středu jde o velmi vydařený divadelní zážitek.

Piaf se hraje v divadle Bridewell do 14. listopadu