RECENZE: Preludes, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Preludes od Davea Malloye, kterou právě uvádí Southwark Playhouse.

Keith Ramsay v Preludes. Foto: Scott Rylander Preludes Southwark Playhouse

11. září 2019

5 hvězdiček

REZERVOVAT VSTUPENKY

Po katastrofálně zpackané premiéře své první symfonie prožíval ruský skladatel Sergej Rachmaninov pověstný tříletý tvůrčí blok. Cestu ven mu nakonec ukázala kúra hypnózy a psychoterapie u neobyčejného doktora Dahla. Po několika měsících každodenních sezení se zbavil paralyzujících pochybností o sobě samém i strachu z neúspěchu, což mu umožnilo velkolepý návrat k životu – a věčné slávě – jako tvůrci druhého klavírního koncertu, pravděpodobně jeho nejpopulárnějšího díla. To se také stalo soundtrackem k filmu „Pouto“ (Brief Encounter) a od té doby provází nespočet dalších milostných afér. Je to nádherný příběh o tom, jak umění a terapie vítězí nad emocionální nepřízní osudu. Pokud však do divadla jdete s očekáváním něčeho jako „On A Clear Day You Can See Forever“ říznutého vodkou a sobolími kožešinami, pak vás čeká pořádné překvapení.

Keith Ramsay a Georgia Louise. Foto: Scott Rylander

Dave Malloy, pozoruhodný a zcela nesrovnatelný americký tvůrce moderního hudebního divadla (jeho kusy jako „Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812“ nebo „Ghost Quartet“ sbírají ceny včetně Obies a nominací na Tony už od roku 2007), se tohoto příběhu chopil s autorským rozmachem sobě vlastním. Napsal libreto, texty písní, hudbu i orchestraci, čímž prožitky postav filtruje prizmatem vlastního života a vytváří něco naprosto nového a odlišného. V této britské premiéře v progresivním divadle Southwark Playhouse našel v Alexi Suttonovi režiséra s inteligencí, divadelním citem a především osobním nasazením pro realizaci své vize. Produkce se ujala Danielle Tarento a tvůrčí tým i obsazení, které pro tuto přelomovou událost dala dohromady, jsou prostě špičkoví.

Keith Ramsay, Georgia Louise a Rebecca Caine. Foto: Scott Rylander

Hned na úvod se v programu dočtete esej, v níž Sutton odhaluje svůj postoj k projektu i k divadlu obecně: „K čemu tu je? Jaký má smysl? Je to jen zábava? Je to kvůli uznání? Kvůli slávě? Přijetí?“ Otázek následuje mnohem víc. Pak se dostáváme k pojetí, které pro tuto inscenaci zvolil: „Místo tradičního muzikálu, který křičí: 'DÍVEJ SE NA MĚ!', nebo hry, která říká: 'Přemýšlej o mně', tahle show říká: 'Zpomal, poslouchej, zachovej klid, přemýšlej, tvoř, dělej, přijmi to, kým jsi, a nakonec se v tomto světě dokážeš zorientovat.'“ S těmito myšlenkami v hlavě jste připraveni vstoupit do velkého prostoru a setkat se s představením, jaké jste pravděpodobně ještě neslyšeli ani neviděli.

Scéna Rebeccy Brower (se stupňovitým hledištěm po dvou stranách čtverce) je tvořena nízkou černou platformou s černým křídlem. Po stranách ji doplňují dva mixážní pulty (pro černě oděného hudebního ředitele Jordana Li-Smitha a jeho asistenta Billyho Bullivanta) a rámují ji soustředné kosočtverce z tenkých světelných linek, které v okolní temnotě přerušovaně blikají a září bílou, modrou a červenou barvou (světelný design Christopher Nairne). Naproti nim, v nejvyšším bodě sálu, ovládá zvuk Andrew Johnson. Již od prvního „bum“ hlubokých elektronických vibrací, které vám projedou ušima, v kombinaci s dokonale synchronizovaným zvlněním světelných žeber na scéně, vás toto technologické umění zcela pohltí. Malloy je mistrem elektronické taneční hudby (EDM) a využívá ji spolu s mnoha dalšími vlivy k tomu, aby proměnil hudbu pozdně romantického Rachmaninova v moderní zvuk.

Keith Ramsay, Georgia Louise. Foto: Scott Rylander

Do techniky se samozřejmě musí vlévat tóny křídla, které líně vyluzuje koncertní verze Rachmaninova v podání charismatického Toma Noyese. Ten vystupuje ve fraku (Brower je také autorkou kostýmů a stejně jako moderní koncertní pódia míchá dobové prvky s moderními). Jde o němou roli, vyjma zvuků jeho nástroje, které jsou – nutno podotknout – vynikající. Noyes je však i skvělým hercem a každým pohybem či postojem mluví stejně výmluvně (pohybová spolupráce Ste Clougha je přesná a živá). To „druhé“ Rachovo já, které se na začátku choulí, horečnaté a úzkostné, na salonním křesle v empírovém stylu, je jeho pravým opakem. Rozcuchaný umělec Keitha Ramsayho v černém plášti do deště, s očima jako Liza Minnelli a ústy jako Lillian Gish, představuje jemnou a křehkou animu k přísnému, hudebně dominantnímu animu toho druhého. Tváří v tvář Nikolaji Dahlovi v podání stejně vyrovnané, ale o tolik sebevědomější Rebeccy Caine (v elegantně neformálním oblečení módní terapeutky) vstupujeme do dlouhého dialogu mezi skladatelem a jeho nedostižnou druhou polovinou: jeho uměním. Celá hra dramatizuje proces, díky němuž tyto dvě části hledají společnou řeč a nakonec způsob, jak obývat stejný vesmír ke vzájemnému prospěchu.

Norton James, Steven Serlin a Georgia Louise. Foto: Scott Rylander

Takže jsme si ujasnili, že tohle je cokoli jiného, jen ne „konvenční“ muzikál? Dobře. To, co následuje během příštích dvou hodin, je převážně prokomponovaná výprava do tvůrčí mysli a toho, jak se vyrovnat s vlastní nefunkčností. Cestou narážíme na jedno překvapení za druhým, která obratně převracejí všechna naše očekávání. Začíná to dlouhým tichem. Rach a Dahl se na sebe upřeně dívají. Nakonec, když se prázdnota mezi nimi stane téměř nesnesitelnou, začne Caine s výslechem – a v tu chvíli nám nepřipomene žádný jiný muzikál, ale spíše hru Sarah Kane „Psychóza ve 4.48“. Dahl totiž mluví s americkým přízvukem, a když Rach odpovídá, mluví také tak. A pak nám to dojde: jsou v Malloyově (a naší) současnosti. Je to hra, která je stejně tak o něm a o nás, jako o nich. Nesledujeme Rachmaninova; vidíme Malloye při práci a jeho prostřednictvím vidíme sami sebe. Diváci se propadají do naprostého ticha při rozjímání nad tím, co vidí a slyší. A i když se rozsvítí světla v uličkách a herci procházejí přímo kolem nás, nepřestáváme být zhypnotizováni jejich divadelní magií. V bezpečí a klidu, s naprostou svobodou pro naše pocity, zažíváme stejnou cestu do hloubi naší duše jako skladatel „Symfonických tanců“ nebo autor tohoto zvláštního nového amerického divadla.

Tom Noyes a Keith Ramsay. Foto: Scott Rylander

Pokud jste připraveni na takovou cestu – a zdá se, že drtivá většina diváků ano – pak to pro vás bude pozoruhodný a úžasný zážitek. Přesto to pro někoho může být příliš; taková introspekce může být náročná a možná i příliš znepokojivá. Pro ty pak toto představení není. Pár lidí o přestávce odešlo. My ostatní jsme ale seděli jako přikovaní, ostražití, zaujatí a fascinovaní. Stephen Sondheim kdysi poznamenal, že příchod ozvučení vedl k tomu, že diváci v hudebním divadle přestali poslouchat. Tohle je ale show, kde mimořádné rovnováhy mezi majestátním klavírem, lidskými hlasy a elektronickými zvuky lze dosáhnout jen díky brilantně citlivému využití mikrofonů a mixáže. V tomto smyslu je to dílo velmi poplatné naší době digitálně modulovaného zvuku. Publikum se projeví jen dvakrát: potleskem na konci prvního dějství a pak znovu na závěr. To je vše. Mnohé momenty jsou přitom nesmírně vtipné, ale i když se smějete, neslyšíte se – a neslyší vás ani nikdo jiný, tak trochu jako ve snu.

Cestou uslyšíme mnohem více z Rachmaninovova díla, ovšem prohnaného nápaditými filtry tvůrčího týmu. Georgia Louise (která si odskočila z hlavní role v „Mamma Mia!“ a vyzařuje charisma West Endu) jako Rachova snoubenka Natalja étericky proplouvá jeho „Vokalízou“ během hodin klavíru. Energický a bouřlivý Norton James coby Rachův nejlepší přítel Šaljapin předvádí operní grand-guignol; v jednu chvíli skotačí po jevišti v zářivě červeném plášti s rohatou maskou v motorkářské kůži jako Gounodův Mefistofeles. Tajemnou postavou je Steven Serlin, který se v roli „Mistra“ zjevuje jako opilý Anton Čechov mířící puškou na diváky, mrzutý Lev Tolstoj nebo dokonce car Mikuláš II., kterého hraje jako temného šéfa newyorského podsvětí. Když je tato parta pohromadě, servírují nám hypnotické pasáže založené mimo jiné na první symfonii nebo strašidelných „Nešporech“. Ale nebojte, v žádné „Písně stepí“ se to nezvrhne. Díky bohu.

Ocelový klid Rebeccy Caine v roli Dahla funguje jako intelektuální a umělecká pojistka celé inscenace. Nezpívá sice tolik jako ostatní, ale na její „Hypnosis“ ke konci druhého dějství se vyplatí počkat. Je to snový kus hudebního divadla v podání jedné z nejlepších v oboru (mimochodem první představitelka Cosetty v „Bídnících“) a velkolepé vyvrcholení celého kusu. Nakonec však show patří především dvojici Noyes a Ramsay, jejichž neúnavné výkony nás provádějí touto nezapomenutelnou jízdou. Ramsay se žene až na hranici sil, aby ztvárnil Rachmaninovův extrém v strhující přehlídce nekontrolovatelných emocí. Je to divoká inkarnace temnoty, do které se Rachmaninov snaží vnést světlo své hudby.

A co si z toho nakonec odnesete? Já byl hlavně rád, že už mám lístek na další reprízu, protože jsem to celé chtěl vidět znovu. Když je něco takhle skvělé, prostě chcete víc! A další dobrá zpráva: Malloyův „Ghost Quartet“ bude mít britskou premiéru v novém Boulevard Theatre v Soho od 24. října. Dave Malloy je konečně tady!