RECENZE: Skylight, Wyndham's Theatre ✭✭✭✭✭

Carey Mulligan a Bill Nighy ve hře Skylight (Skleněný pokoj). Wyndhams Theatre Skylight (Skleněný pokoj)

Wyndhams Theatre

17. června 2014

5 hvězdiček

Jak se pozná herecká genialita? Měří se snad reakcí publika v daný večer? Tím, jak k vám herec promlouvá ze scény, jak vás přiměje uvěřit postavě a vezme vás na cestu plnou emocí a pochopení? Nebo je tím měřítkem to, co cítíte během představení, v momentu, kdy padne opona, nebo až mnohem později doma u šálku čaje, sklenky vína či při čištění zubů? Záleží na tom, jak dobře se vám spí, nebo na co hned po probuzení pomyslíte? A nebo je to ten pocit, když se vám i po delší době v letmých okamžicích nečekaně vybavují útržky výkonu, jako by vás pronásledoval a zůstal vrytý hluboko do podvědomí?

Ať už je odpověď jakákoli, herecké výkony v pozoruhodné hře Davida Harea Skylight, kterou nyní v Wyndham's Theatre oživil Stephen Daldry, splňují vše výše zmíněné. Když čekám, až se mi otevře e-mail, vytane mi na mysli Kyra v podání Carey Mulligan – s ústy sevřenými odhodláním, ale s chvějícím se rtem, očima planoucíma hněvem a slzou, která jí vzdorovitě stéká po tváři. Při míchání čaje a čekání na ten správný odstín hnědé si najednou vybavím ten příval zoufalého, sžíravého vzteku, vrtkavě smíšeného s čirým nepochopením, který předvádí Bill Nighy jako impozantně bohatý a naprosto absurdní Tom. A při cestě metrem se přistihnu, jak se usmívám při vzpomínce na laskavého, zlomeného, ale nadějeplného Edwarda (Matthew Beard, tvář značky Burberry) a jeho bláznivou, ale drahocenně ambiciózní snídani z hotelu Ritz.

Jsou to výkony nesmírně precizní, hluboké a nuancované, a každý z nich ve vás zanechá třpytivý, podmanivý dozvuk. Je to nádherná podívaná. Jsou to výkony, které ve vás přetrvají.

Hareova hra měla premiéru v roce 1995, kdy se Anglie vzpamatovávala z patnácti let konzervativní vlády – z dob, kdy peníze byly považovány za cennější a důležitější než jednotlivci, rodiny, komunity či průmyslová odvětví. Hareova hra je pichlavou kritikou těchto hodnot a tehdejší doby.

Zároveň je to však závěrečné dějství vášnivého milostného příběhu a valčík – nebo spíše série valčíků – mezi lidmi, kteří se milují, ale nemohou být spolu. Hra zpívá, křičí, vzlyká i zápasí. Najdeme tu ticha hodná Pintera. Je to však skutečné, pohlcující a až nadpozemsky strhující.

Scéna Boba Crowleyho je ohromující. Kyřin ponurý byt v Kensal Rise tvoří hlavní hrací prostor, který evokuje časy minulé, syrovou chudobu a pocit neustálého uvěznění. Je to bytostně zašlé. Pocit hlubokého, neproniknutelného chladu je pronikavý. Všechno je funkční, ale nikdo by tam nechtěl žít.

Crowleyho geniální tah však spočívá v tom, že stěny bytu udělal pohyblivé – mohou ustoupit, aby neustále zdůrazňovaly stísněnost, v níž Kyra žije. Chybí vnější stěna, takže je vidět chodba před bytem, vnitroblok se stromy i vysoký, šedý věžák naproti Kyřinu domu.

Pocit, že jste sledováni a souzeni, je všudypřítomný, stejně jako pocit sounáležitosti se společností – pocit, že jste něčeho součástí, a přitom od toho odděleni. V závěrečných scénách, kdy začne padat sníh, získá okolí osvěžující krásu, která naznačuje naději, proměnu a vývoj. A nakonec, když si Kyra a Edward společně dávají tu improvizovanou, bláznivou snídani jako dvě nezbedné děti záškoláci, rozsvěcují se v protějším bloku domů nepravidelně světla – což podtrhuje začátek nového cyklu a naději na věci příští.

Crowley je nepopiratelný génius a jeho pozoruhodná scéna zde mimořádným a velmi chytrým způsobem umocňuje a doplňuje Hareův text. Zvláště působivé je využití prázdného prostoru nad hlavami aktérů díky neobvykle vysokým kulisám – člověk má pocit, že Kyra je úplně na dně, ale zároveň je svobodná. A schopná dosáhnout velkých výšin. Je to překvapivá dichotomie její postavy vyjádřená skrze scénografii.

Zápletka je spletitá a přitom prostá. Tom byl dlouho ženatý s Alicí. Edward byl jejich nejstarší syn. Tom se bláznivě zamiloval do Kyry, když jí bylo osmnáct. Kyra mu podlehla, fascinoval ji. Tom byl milionář, který se vypracoval z nuly – kluk z East Endu, ze kterého se stala mezinárodní hvězda mezi šéfkuchaři a restauratéry. Kyra s rodinou šest let žila i pracovala, milovala Alici i děti a v románku s Tomem pokračovala jen pod podmínkou, že pokud se o tom Alice dozví, Kyra odejde. Jednoho dne Alice najde dopisy, které Kyra psala Tomovi, nevěra je prozrazena a Kyra bez slova zmizí z Tomova života (i ze života Alice a Edwarda).

O tři roky později je Alice po smrti, Kyra pracuje jako učitelka a Edward ji přijde vyhledat, aby zjistil, proč odešla. Později téže noci se objeví Tom, který sám hledá odpovědi. Kyra a Tom se stále milují, ale ani jeden z nich není ochoten žít ve světě toho druhého.

Tento tanec mezi třemi postavami, při němž dochází ke konfrontaci s minulostí, hodnocení přítomnosti a rozpitvávání i boření vizí budoucnosti, tvoří jádro kusu. Kořením je pak Hareova břitká analýza britské společnosti, třídních rozdílů, ambicí, strachů a kompromisů. Daldryho obratná, úsporná a přesná režie sžíravě vykresluje obě strany sporu a vyždímá z potenciálu hry naprosté maximum.

Nighy je vynikající jako bombastický, peníze milující patriarcha, který zoufale touží získat svou mladou ženu zpět. Netuší, proč a jak ji ztratil, a naprosto nechápe, proč by dala přednost bídě svého bytu před sídlem ve Wimbledonu a luxusním životem po jeho boku. Přechází po scéně jako panter, štíhlý, elegantní i dravý, vybuchuje s divokostí kuchařské nátury a hroutí se, když narazí na chladné odmítnutí své milenky. Je vtipný, vytočený k nepříčetnosti a naprosto uvěřitelný.

Mulligan je na jedné straně úžasně křehká, na druhé však neústupná a naprosto klidná. S neuvěřitelnou dovedností balancuje na hraně mezi mladou, ovlivnitelnou milenkou a výřečnou, světem protřelou a předvídavou ženou. Přímo na jevišti Wyndham's Theatre otevírá Kyřinu duši, obnažuje ji a poté znovu skládá a léčí. Je to nádherné, vyvážené a strhující ztvárnění.

Beard je naprostým zjevením. Zpočátku působí až přehnaně, ale s postupem hry je jasné, že jeho úvodní projev byl skvěle promyšlený. Edward je totiž při prvním setkání zlomené, ztracené a „přetažené“ přerostlé dítě a Kyřina absence v jeho životě (a její dopad na rodiče) ho takto vytvarovala. Jejich krátké, útržkovité setkání však vykoná pro jeho (i její) uzdravení mnohé, takže když se objeví znovu, je ona změna sice překvapivá, ale dává dokonalý smysl. Nové svítání není signalizováno jen sluncem na obloze; „vstávající syn“ se snídaní je stejně sugestivní.

Toto je přesně ten druh prvotřídní práce, jíž je West End proslulý. Zářivé, podmanivé a nezapomenutelné.

Rezervovat vstupenky na Skylight