RECENZE: Solaris, Lyric Hammersmith ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí adaptaci Solaris, která se právě uvádí v Lyric Hammersmith.

Jade Ogugua, Polly Frame, Keegan Joyce a Fode Simbo v inscenaci Solaris. Foto: Mihaela Bodlovic Solaris

Lyric Theatre, Hammersmith

14. října 2019

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

„Je to hádanka zahalená tajemstvím uvnitř záhady,“ prohlásil kdysi Churchill o Rusku. Klidně mohl mít na mysli tento podivuhodný sci-fi příběh polského autora se židovskými kořeny Stanislawa Lema, rodáka ze Lvova. Kniha vtrhla na mezinárodní scénu během poststalinského tání v roce 1961 a o devět let později ji nezapomenutelně zfilmoval Andrej Tarkovskij. Koncem 70. let tento snímek – uznávaný jako jeden z nejlepších žánrových počinů všech dob – vysílala BBC a zanechal ve mně nesmazatelný dojem. Když jsem nedávno sledoval Soderberghův remake z roku 2002 a nyní tuto brilantní divadelní adaptaci dramatika Davida Greiga a režiséra Matthewa Luttona, je až zarážející, jak hluboko se do mé paměti vryla právě Tarkovského verze.

Fode Simbo a Polly Frame. Foto: Mihaela Bodlovic

To vše je důležité, protože tento příběh je především meditací o povaze vzpomínek a o tom, jak nás ovládají. Lem, podobně jako mnozí agnostici či ateisté před ním, je fascinován nevýslovným a mysticismem. Tuto historku o osobních láskách a trýznění na vesmírné stanici obíhající exotickou planetu pokrytou oceánem lze totiž vnímat i jako metaforu role náboženství (např. křesťanství) v sovětském bloku, ale i mnohého dalšího: vědy proti vášním, vztahu člověka a přírody, svobodné vůle a předurčení, podstaty vlastního „já“...

Keegan Joyce. Foto: Mihaela Bodlovic

Scéna a kostýmy Hyemi Shinové hýří odkazy na film: protáhlý „širokoúhlý“ osvětlený hrací prostor připomíná formát filmu i jeho táhlé panoramatické záběry. Přechody mezi scénami jsou řešeny zatmívačkami s mihotavými digitálními obrazy vlnobití (velkolepé osvětlení Paula Jacksona v realizaci Stephena Hawkera). Hudba a zvukový design Jethra Woodwarda pak odkazují na sovětský film (kde Eduard Artěmjev mísil elektroniku s Bachem, Woodward ji kombinuje s Vivaldim).

Hugo Weaving a Polly Frame. Foto: Mihaela Bodlovic

Styl herectví je však velmi odlišný. Díky kořenům v „přímém“ stylu australského divadla (Lutton je uměleckým šéfem slavného Malthouse Theatre v Perthu) a filtru ráznějšího projevu edinburského Royal Lyceum (kde je uměleckým šéfem Greig) získala inscenace živou, vřelou a neformální přirozenost. Ta působí v chladném, hypermoderním vizuálním světě, který vidíme, poněkud neobvykle. Vlastně po většinu času působí projev a chování herců až civilně, jako z televizního seriálu, což má tendenci zbavovat děj jeho epického rozmachu. Lutton diktuje dialogům svižné tempo, které v první polovině působí až zbytečně uspěchaně, ale v druhé části dramatu tato rychlost umocňuje jeho intenzitu.

Polly Frame vyniká v roli Kris, návštěvnice vesmírné stanice, která má prověřit morálku posádky (což silně připomíná film Ninočka), ale brzy sama podlehne zvláštní podmanivosti planety. Má silné, až chlapecké jevištní charisma a prchavý, elfský půvab, který naznačuje cosi víc než jen lidskou podstatu. Skvěle se tak doplňuje s Keeganem Joycem v roli uštvaného Raye, „návštěvníka“, kterého planeta vyslala v podobě jejího zesnulého milence. V kontrastu k ochotě Kris se se Solaris sblížit stojí Satorius v podání Jade Ogugua, která chladně odmítá neblahý zvyk planety zhmotňovat nejhlubší vzpomínky: svou vlastní „návštěvnici“, mrtvou dceru (v podání Lily Loya nebo Talie Sokal), naprosto ignoruje. Zdatně jí v tom sekunduje Fode Simbo jako Snow a videoprojekce Huga Weavinga v roli zesnulého kapitána Gibariana (proč v těchto příbězích musí být kapitán vždycky po smrti?). Podobné příběhy jsou víc než jen napínavým vyprávěním, jsou to moderní mýty. A k povaze mýtů patří, že nabízejí téměř neomezené možnosti výkladu.

Keegan Joyce a Fode Simbo. Foto: Mihaela Bodlovic

Pokud jde o reakce publika, zdá se, že si z počínání postav může každý odnést přesně to, co chce. Na mě nejsilněji zapůsobil dojem, že „loutkoví“ návštěvníci z planety Solaris nejsou ve svých činech, myšlenkách a citech o nic omezenější než „svobodní“ lidští obyvatelé stanice. A jestli tohle nemá být alegorie života v komunistické diktatuře, pak už nevím, co jiného. Ale tento příběh je o mnohem více věcech: ve výsledku jde o debatu o samotné podstatě a smyslu stvoření a života jako takového.

Vydejte se na cestu k Solaris a dost možná zjistíte, že se vám nechce zpátky.

Hraje se do 2. listopadu 2019