RECENZE: Soldiering On, Talking Heads ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí Harriet Walter v inscenaci Soldiering On (Vydržet), uvedené v rámci cyklu Mluvící hlavy Alana Bennetta, nyní na BBC iPlayer.

Harriet Walter – Soldiering On.

Nyní ke zhlédnutí na BBC iPlayer.

4 hvězdičky

Sledovat nyní

Stoicismus a pověstné „zachování dekóra“ jsou považovány za pilíře britské povahy – často obdivované vlastnosti, které nám velí nehnout brvou ani v nejtěžších chvílích. Dnes už si však mnohem více uvědomujeme, jakou spoušť dokáže napáchat ticho a neschopnost říct si o pomoc. Pro Alana Bennetta je to mimořádně plodná půda a málokdo je tak stoický jako Muriel, s níž se setkáváme těsně po pohřbu jejího manžela. Muriel patří k vyšší venkovské vrstvě (v duchu si ji představuji s archivem časopisů Horse & Hound), je noblesní od hlavy až k patě. Když ji syn Giles přiměje podepsat pár listin, zdá se, že ji zesnulý Ralph zanechal jako velmi bohatou vdovu. Jenže Giles je tak trochu „vykuk“ a brzy se začnou objevovat potíže s likviditou, špatné investice – a vypadá to, že za vším stojí právě on. K tomu všemu má Muriel dceru Margaret se speciálními potřebami, která žije v ústavní péči. Jakmile však peníze dojdou, Margaret je přemístěna do „skromnějšího“ zařízení, které je ovšem mnohem bohatší na lidskou podporu. Margaret zde vzkvétá a terapie odhaluje, že ji otec v dětství zneužíval. Zatímco se Muriel před našima očima hroutí, Margaret se na cestě k uzdravení konečně nachází.

Harriet Walter podává nádherný výkon, je střídmá a důstojná. Pomalu vám láme srdce, zatímco vy přehodnocujete své vlastní předsudky vůči této zámožné vrstvě. Je neúnavně veselá, pyšná na to, že se na Ralphově pohřbu na veřejnosti nerozplakala, a odpouští Gilesovi i to, že jí zničil stáří. Neví, co si počít s Margaretiným odhalením, a tak své pocity dusí hluboko v sobě. V závěrečné scéně – v mimosezónním penzionu u moře, kde celé dny sleduje televizi a nevídá svá vnoučata, protože Gilese pohled na ni v takovém stavu rozrušuje – odmítá roli oběti. Je to bojovnice. „Nejsem žádná tragická postava. Nejsem ten typ.“

Režie Marianne Elliott je stejně citlivá jako herecký výkon. Kamera se téměř vznáší, jako by čekala na dovolení přiblížit se, které přichází jen s mírným pozvednutím obočí nebo pohledem po okolí. Patří dík i scénografickému týmu za to, jak jednoduše a výstižně dokázali pomocí barev a rekvizit přenést diváka z vytříbeného světa smetánky do skromného přežívání u pobřeží. Muriel vás možná bude frustrovat, ale bude vám líto ženy, která trpí jen kvůli své snaze „všechno vydržet“.

Přečtěte si recenze na hry An Ordinary Woman (Obyčejná žena),  Her Big Chance (Její velká šance) a The Shrine (Svatyně)