RECENZE: The Sound of Music, Regent's Park Open Air Theatre ✭✭✭✭

Za zvuků hudby (The Sound of Music)

Regent’s Park Open Air Theatre

10. srpna 2013

Muzikál Za zvuků hudby jsem viděl doslova stokrát. Napsal jsem o něm univerzitní diplomovou práci, vlastním nesmyslné množství nahrávek s různými obsazeními, před lety jsem si dokonce zahrál strýčka Maxe a absolvoval jsem i povinnou pouť do Salcburku, abych viděl filmové lokace a navštívil opatství. Je to zkrátka kus, který vás už nemá čím překvapit.

Nebo si to člověk alespoň myslel, než zhlédl úžasnou, naprosto magickou inscenaci Rachel Kavanaugh v londýnském letním kině v Regent's Parku.

Bez ohledu na to, co si o tomto muzikálu myslíte, se Kavanaughové podařilo s neuvěřitelně talentovaným obsazením celé dílo redefinovat. Dodala mu pravdivost, upřímnost a svěžest, která je naprosto a dokonale radostná.

Výrazně jí k tomu dopomáhá skvělá scéna Petera McIntoshe (použití jediné scény urychluje přestavby a děj má díky tomu neuvěřitelný spád) a vskutku fantastická choreografie Alistaira Davida – to, co vytvořil u písní „Do-Re-Mi“ a „Lonely Goatherd“, je prostě strhující.

Ale ty herecké výkony... ty ve vás zůstanou ještě hodně dlouho.

Charlotte Wakefield je v roli Marii skutečným zjevením – s čistým hlasem, temperamentní a krásná, přitom však laskavá a zcela nesobecká. Věříte jí touhu být jeptiškou a naprosto chápete vnitřní boj, který prožívá, když se začne zamilovávat do kapitána. Své city k dětem vyjadřuje přesvědčivě, detailně a nuanovaně. Není v tom žádný klam; je to čisté umění, talent a zářící srdce. Navíc dává rázně zapomenout na stín slavné Julie Andrews.

Michael Xavier jí zdatně sekunduje a vykresluje kapitána von Trappa jako podmanivého, mužného a naprosto šarmantního hrdinu. Scéna, v níž mu děti nečekaně zazpívají, je téměř k nepřežití – kapitánovu bolest a žal ze ztráty manželky ukazuje s tak mrazivým realismem, že člověka až zamrazí. Následně pak sledujete, jak tento krunýř opadá pod vlivem hudby a lásky jeho dětí. Okamžik, kdy se zamiluje do Marii a vy s jistotou víte, že k sobě patří (včetně geniálního detailu s vodním příkopem), je mistrovským kouskem. Svým postojem a vystupováním je to jasný námořní důstojník, věrný vlastenec a otec, který na chvíli ztratil směr.

Společně tato Maria a tento kapitán vytvářejí na jevišti nefalšované kouzlo.

Všech sedm dětí je ztvárněno s lehkostí a co je nejdůležitější, působí jako skuteční sourozenci. Každý byl perfektní, ale Ava Merson-O'Brien (Brigitta), Oliver Breedon (Kurt) a Gemma Fray (Gretel) v sobě měli něco mimořádného. Sbor jeptišek předvádí nádherné harmonie, přičemž trio Helen Walsh, Chloe Taylor a Nadine Cox vyniká obzvlášť dobře.

Bohužel Helen Hobson pěvecky nestačí na náročnou „Climb Every Mountain“, což je škoda, protože postavě propůjčuje pořádnou dávku vřelosti a přesvědčivosti. Caroline Keiff je pak rozkošná a osobitá baronka Schraderová; konečně jedna, která se nejeví jen jako uštěpačná zmije, ale jako uvěřitelná partnerka pro kapitána. Skvěle spolupracuje s Maxem (Michael Matus) a jejich dvě „neznámé“ písně, „How Can Love Survive?“ a „No Way To Stop It“, patří k vrcholům večera.

Rolf (Joshua Tonks) působí při tanci až příliš plaše a nesebevědomě na to, aby šlo o absolutní úspěch, ale Stuart Matthew Price (Franz), Gemma Page (Frau Schmidt) a Tim Frances (Zeller) jsou všichni vynikající.

Orchestr pod vedením Stephena Ridleyho zní nádherně a tempa jsou zvolena dokonale. Je to jeden z těch divadelních večerů, kdy jsou slzy čisté radosti běžnou věcí a pocit euforie ve finále je tak silný, že vás nenechá vydechnout.

Je to vzpruha pro duši. Přesně takhle má vypadat špičkové oživení klasického muzikálu.

Geniální!