RECENZE: Sunset Boulevard, Savoy Theatre ✭✭✭✭

Naše vlastní divadelní kočka (theatreCat) Libby Purves recenzuje novou inscenaci muzikálu Sunset Boulevard Andrewa Lloyda Webbera v režii Jamieho Lloyda v divadle Savoy Theatre.

Nicole Scherzinger Sunset Boulevard

Savoy Theatre

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

ŽE JSOU FILMY STÁLE MENŠÍ? Ne, pokud s tím Lloyd může něco udělat.

Bylo to zvláštní sledovat tento kus v útrobách slavnostně naladěného Savoye, jen týden či dva poté, co naše místní umělecké centrum promítalo filmovou verzi z roku 1950. Příběh o ztracené slávě, stařeckých bludech a vraždě: Gloria Swanson jako Norma Desmond, vyhaslá megahvězda v pustnoucím hollywoodském sídle s mrtvým šimpanzem a Maxem, ochranitelsky zbožňujícím komorníkem, jak se upíná na rozčarovaného scénáristu Joea, aby jí pomohl s návratem na plátna. Ten film je legenda – Cecil B. DeMille v něm hrál sám sebe. Tento muzikál Lloyda Webbera (libreto a texty Don Black a Christopher Hampton) už se před časem představil v ENO s Glenn Close, a tentokrát jde o ultra-atmosférické, multimediální a černobílé pojetí Jamieho Lloyda.

     V samotném srdci inscenace (s výjimkou pondělků) stojí „těžký kalibr“ mezi divami – Nicole Scherzinger. I bez značného režisérova důvtipu je tato bývalá členka Pussycat Dolls připravena naprosto každého uhranout. Svým způsobem onen minimalistický, trikový prostor a náhlé detaily tváře na videu poskytují této lidské sopce ten správný rámec: černá scéna, kouř, reflektory a občasní kameramani promítající patnáctimetrové obličeje herců nad jeviště. Nečekejte žádné monumentální schodiště, vlastně tu není žádný nábytek až do 35. minuty, kdy ponurý Max přinese zmatené oběti a vypravěči Joeovi jedinou židli. Ale orchestr pod vedením Alana Williamse je samozřejmě velkolepý a hudba podmanivá. Je to Lloyd Webber na půli cesty mezi toužebným romantismem Fantoma opery a dravostí School of Rock.

   Joe v podání Toma Francise je příjemně sardonický, rozčarovaný a pochybovačný vůči kdysi slavné hvězdě, ale zároveň hypnotizovaný jejím nepříčetným sebevědomím. Max Davida Thaxtona je patřičně hrozivý. Oba mají skvělé hlasy. Francis se navíc v hravé filmové sekvenci po přestávce toulá divadelními chodbami, objeví se na plátně zpívající přímo ze Strandu, aby celé číslo dokončil naživo úprkem uličkou mezi sedadly. Pamatujte, že originál byl zamýšlen jako černá komedie: je v pořádku se ubohé Normě smát. Mohli byste v tom hledat showbyznysovou misogynii, ale proč se tím trápit?

David Thaxton (Max) a soubor. Foto: Marc Brenner

Hvězdný debut Grace Hodgett Young v roli Betty, Joeovy skutečné lásky a spoluautorky, je rovněž pozoruhodný: její melodická jemnost tvoří skvělý protipól k šíleně krásnému „řehu“ Scherzinger. Ansámbl, bouřící kolem jako ambiciózní elévové v tréninkovém oblečení, je choreograficky pojat střídavě slavnostně i hrozivě.

    Ale ta Scherzinger!.  Nezkrocený diamant, nebezpečný a neovladatelný úkaz, hlasově mocná a pohybově vtipná. Vidět ji, jak sní o své roli Salome v divokém, bosém a šíleném běsnění, jen v černém hedvábném kombiné a s rozpuštěnými černými vlasy, jak dělá provazy hlavou dolů a vyje jako nymfomanská tygří bohyně, je zážitek. Přesto občas stojí jako socha, zatímco se kolem ní odehrává děj mladých, a tehdy v sobě má i kus patosu. I přes všechna ta velkolepá čísla, v nichž ona a její bývalý režisér Max prohlašují, že jejich posláním je „dávat světu nové sny“, je její skutečnou potřebou zbožňování od „vás všech úžasných lidí tam venku v temnotě“.

     Rozhodně se jí daří jednou provždy setřást stín Glorie Swanson: Lloyd nemá v úmyslu kapitulovat před retro romantismem a navlékat svou Normu do turbanu a šedivých loken. A proč by to dělal? Text jasně říká, že navzdory řečem o uvadání je skutečný věk této odepsané semetriky, opuštěné 30 miliony kdysi oddaných fanoušků... asi čtyřicet let. Mezi mladými studenty uměleckých škol před námi to slyšitelně zalapalo po dechu při kruté replice: „Na čtyřicítce není nic špatného, pokud nehrajete dvacítku“. Takže Nicoleina vlající hříva a atletická postava jsou naprosto v pořádku.

    A i když mám tendenci občas obracet oči v sloup nad nevyléčitelným režisérským instinktem Jamieho Lloyda předvádět se víc než jeho herci, ve chvíli, kdy jsme se dopracovali k freneticky zmateným finálním scénám plným běhu, křiku, švihu kamer, obřích tváří a všeobecného vzteku, byla jsem vcelku ráda, že jsem tam venku v temnotě mohla ty dvě a půl hodiny být – a být úžasná. Ceny vstupenek mimochodem nejsou tak hrozné, vzhledem k tomu, že výhled je odtud dobrý v podstatě odkudkoliv.

Hraje se do 6. ledna 2024 v Savoy Theatre

.