RECENZE: The Black Book, Sargent Theatre ✭✭✭✭

Gabe Templin, Sean Borderes a David Siciliano v inscenaci The Black Book. Foto: Andrew Zeiter The Black Book

Sargent Theatre

17. října 2015

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Komplikované. Zmatené. Komplexní.

Nejisté v tom, co uděláte dál.

Napětí. Tlak. Stres.

Tolik tajemství, která čekají na přiznání.

Zatímco vás to břemeno drtí...

Ptáte se sami sebe.

Proč? Kdy?

Kdy ten okamžik konečně přijde?

Čekám už tak dlouho, ale tvé city nepovolí.

Jen jedna odpověď.

Čas... definuje nás všechny.

Ať už zpomalíme, nebo se řítíme vpřed...

Nebude to trvat dlouho a budu...“

Doplňte si vlastní poslední slovo. Zdá se, že to je alespoň jedna z myšlenek, které se zde rozehrávají.

Toto je The Black Book, pozoruhodný kus relativně nové dramatiky, který se právě uvádí na off-Broadwayi v Sargent Theatre. Hru napsal a režíroval Phil Blechman jako jakousi reflexi nečekané sebevraždy svého spolužáka; pracovat na ní začal v roce 2007 a poprvé byla uvedena v roce 2011.

V programu Blechman o hře říká:

„(Inscenace) zkoumá mysl hledající jasnost na pokraji zhroucení: spouštěče disociativní poruchy identity, potlačování traumatických vzpomínek a úvahy o sebevraždě. Zpočátku to může působit matoucím dojmem, stejně jako samotné téma duševní nemoci. Společně však možná dokážeme udělat významný krok k uzdravení šílenství.

Šachy jsou hrou dokonalých informací i nekonečných možností; podobně jako naše myšlení. Vystupuje zde 8 postav, z nichž každou představuje šachová figura... (králové, dámy, jezdci, střelec a věž). Sedíte v hledišti se 64 místy – stejným počtem, jako je políček na šachovnici.

Často nám unikají detaily. Ale detaily jsou důležité. Někdy může právě to, že si jich všimneme a bereme je vážně, znamenat zásadní rozdíl.“

Sargent Theatre je nepohodlný, horký, „black box“ prostor, ačkoliv sedadla jsou starosvětsky polstrovaná a během těch 90–100 minut, kdy se kolem vás hra odehrává, vám poskytnou slušné pohodlí. Ať se vám to líbí nebo ne, jste součástí zážitku – část dialogů míří přímo k vám, herci navazují oční kontakt. Je to záměrně zneklidňující a velmi účinné. Na začátku si říkáte, jestli máte na otázky skutečně odpovídat; s přibývajícím časem jste vděční, že zvítězil váš pud sebezáchovy.

Což může být přesně ten záměr.

Je to jedno z nejvíc znepokojivých dramat, která jsem v poslední době viděl. Naplňuje první tři slova výše uvedené básně, která je pro hru klíčová. Když představení začne, divák má za to, že pohřešovaný student poezie zanechal tento fragment své práce profesorovi v jeho první pracovní den. Básník v hodině chybí a profesor má obavy.

Jenže básník mluví k publiku, sedí mezi diváky a profesor ho nevidí, ani když stojí přímo před ním a křičí. Věci tedy nejsou takové, jak se zdají.

A nikdy nejsou.

Otevřeně přiznávám, že během představení jsem měl jen malou představu o tom, co se děje. Je to nepochybně dáno mou vlastní omezeností; na svou obranu však dodávám, že pochybuji, že by diváci měli úpěnlivě sledovat narativní linii. Součástí ústředního sdělení je zde mlžení a klam. Sebevražda a její příčiny nejsou křišťálově jasným konceptem.

Ale v hodinách poté, co jsem hru viděl, kdy se myšlenky a činy postav proháněly a filtrovaly mou myslí, se zdá, že to vše dává hluboký smysl.

V mnoha ohledech vám neúplná báseň říká vše, co potřebujete vědět.

Nelze však upřít ani syrový požitek z ostatních prvků: skládačka setkání; hádanka, zda v kořenech možné sebevraždy leží vražda; vztahy mezi hráči; důvod, proč má několik mužů červené kravaty; zda profesor nevidí básníka, nebo básník nemůže být tam, kde profesor; muž s provazem kolem krku, který přemýšlí, zda má správnou větev; zdánlivě šílená žena ve svěrací kazajce předvádějící nekonečné herecké etudy; sebepoškozování sdílené tolika postavami; otázka, kdo koho miluje, kdy a proč; význam šachových figur a to, kam se posouvají – a kdy.

Co vlastně znamená šach-mat pro člověka odhodlaného k sebevraždě? Nebo možná pro člověka, na kterého si „sebevražda zasedla“?

V této dramatické hostině se „propírají“ všechna ta stará známá témata: kdo trpí víc, ten, kdo odešel, nebo ti, kteří zůstali? Znamená čas, že tragédie má větší či menší dopad? Nutí vás paměť k činům? Co je vlastně realita? Můžete být mrtví a stále myslet? Je jich mnohem víc – ale pointou není to, že se tato témata otevírají, ale způsob, jakým se to děje.

Toto je dynamický, náročný a strhující kus divadelního dramatu. Je konfrontační v mnoha ohledech, zvláště pokud jste znali někoho, kdo si vzal život. Jsou tu pasáže plné lyrické krásy, jiné odkapávají břitkým skepticismem. Někdy je snazší herce jen poslouchat než je sledovat, protože námět jde až na kost.

Scénografie Ann Beyersdorfer je zároveň klišé i naprosto dokonalá. Šachovnice zpočátku dráždí, ale brzy pochopíte, proč funguje. Pocit uvěznění, klaustrofobie v běžném prostředí, vědomí, že jste neustále sledováni a nikdy nejste úplně sami, je vyjádřen velmi obratně. Profesor možná nevidí básníka, ale kdo všechno nevidí vás? Design Beyersdorferové je jako nečekaná sopka – nabízí známou krajinu, která však přináší znepokojivá a horká překvapení.

Na představení, které jsem navštívil, hrál hlavní postavu Colina Archera sám autor, jelikož herec David Siciliano byl indisponován. Ve většině případů by kombinace režiséra, scénáristy a herce v jedné osobě znamenala katastrofu, ale zde tomu tak není. Blechman byl po celou dobu působivý, stejnou měrou dokázal diváka zaujmout i odcizit.

V celém obsazení nebyl nikdo, kdo by neodvedl špičkovou práci, a všichni táhli za jeden provaz. Nehrálo se tu na hvězdy ani primadony: jen dobří herci, kteří dělali maximum pro to, aby náročný dramatický kus ožil. Obzvláště dobří byli Gabe Templin, Haley Dean a Joe Reece, z nichž každý musel ztvárnit extrémní charakter a zhostil se toho skvěle.

Je to pozoruhodný úkaz: nová hra, která na první pohled a poslech působí banálně, ale ve skutečnosti taková není. Je pohlcující, matoucí a znepokojivá – ale vine se jí nit lidské odolnosti, která vás fascinuje během představení a nutí k přemýšlení ještě dlouho po závěrečné děkovačce.

Osvětlení (Susannah Baron) a zvuk (Christopher Marc) jsou chytré a tvoří stejnou součást dramatické tkáně jako fragment básně.

Motivací k pohybům šachových figur je vražda, mnohočetná osobnost, sdílený smutek, žárlivost, rozhořčení i zdrcující vina – a na to, abyste později rozklíčovali jednotlivé tahy a jejich příčiny, no, od toho jsou tu martini!

Člověk vidí spoustu nových her. The Black Book je lepší než většina z nich; je výzvou pro herce i tvůrčí tým, ale plní základní požadavek dobrého moderního dramatu: nutí vás přemýšlet, zatímco vyžaduje vaši pozornost, a to i dlouho poté, co byla tato potřeba nasycena.

Komplikované. Zmatené. Komplexní.

A chytré!

Kéž by se takto zajímavé nové hry objevovaly v Londýně častěji.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE BLACK BOOK V SARGENT THEATRE