RECENZE: Korunovace Poppey (The Coronation of Poppea), festival Grimeborn v Arcola Theatre ✭✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí operu Korunovace Poppei (L’Incoronazione di Poppea) uvedenou v rámci letošního festivalu Grimeborn v divadle Arcola Theatre

Korunovace Poppei

Claudio Monteverdi

Festival Grimeborn

Arcola Theatre

5 hvězdiček

První operou letošního ročníku festivalu Grimeborn je zároveň jedno z prvních děl tohoto žánru vůbec, nebo alespoň jedno z prvních dochovaných v ucelené podobě. Monteverdiho nejstarší dochovaná opera, „Orfeo“, pochází z roku 1607, kdy působil na dvoře v Mantově, zatímco toto dílo je vyvrcholením jeho benátského období – města, jehož mýtus o původu je pro pochopení kontextu tohoto kusu naprosto zásadní.

Opera je často vnímána jako dílo, které převrací obvyklou morálku tím, že vyzdvihuje neřest a ukazuje porážku ctnosti. Ve skutečnosti je však součástí širšího plánu; závěrečným dílem trilogie zkoumající politické osudy antického světa, jehož je Benátská republika přirozeným nástupcem. Vysoká úroveň debaty v precizně vystavěném, sofistikovaném libretu nabízí vhled do politiky a jejího střetu s osobní morálkou, který v dějinách opery nacházíme znovu až u Verdiho Dona Carlose.

Opera začíná prologem, v němž spolu soupeří bohyně Ctnosti, Štěstěny a Lásky, přičemž Láska z tohoto souboje vychází jako jasný vítěz. Hlavní děj, jen velmi volně založený na historických událostech, sleduje snahu císaře Nerona dosadit svou milenku Poppeu na místo své manželky Octavie. Proti tomu se staví jeho starý učitel Seneca i samotná Octavia, která přesvědčí bývalého milence Poppei, Othona, k pokusu o její vraždu. Veškeré tyto snahy však selžou a v závěru se oba milenci spojují v povznášejícím, nádherném duetu „Pur ti miro“, aby oslavili svůj svazek.

Nebo snad ne…?

Jednou z největších předností této jemné a promyšlené inscenace je totiž fakt, že nebere nic jako hotovou věc a zkoumá mnoho vrstev nejednoznačnosti celého díla. Nejenže nás v závěru čeká dějový zvrat, ale ten je předjímán mnoha dřívějšími náznaky, že veškerá spojenectví a identity – ať už politické, osobní či sexuální – jsou pouze dočasné a proměnlivé. Právě naprostá absence jakýchkoli jistot je tím nejvíce znepokojujícím ponaučením, které jde daleko za hranice pouhého vzdoru vůči morálním konvencím.

Obrovské uznání patří Marciu da Silvovi, který večeru vtiskl jednotnou vizi ve svých mnohačetných rolích režiséra, osvětlovače i hudebního ředitele (nehledě na to, že v orchestru hrál na několik nástrojů). Scéna, kterou navrhl, je elegantně prostá jako scéna pro Racinovu tragédii – postel s přehozem, židle a pár zástěn po stranách, které jsou s přibývajícími oběťmi postupně potřísněny červenou barvou.

Hudba pokrývá nepřeberné množství stylů a nálad a soubor Ensemble OrQuesta se této výzvy zhostil víc než se ctí. Osmičlenný ansámbl překonal drobné počáteční problémy s laděním a přednesl partituru s ostrou artikulací, plnou živých a výrazných instrumentálních textur, přičemž se nebál převzít iniciativu od zpěváků v často sofistikovaných mezihrách a dohrách. Pěvecké výkony byly charakterově jednotné a snoubily se s obdivuhodně uvěřitelným herectvím, které plně využívalo různých úrovní hlavního sálu divadla Arcola.

V hlavních rolích Helen May jako Poppea a Julia Portela Piñón jako Nero umně spojily svůdnou bezohlednost s vokální virtuozitou. Skvěle je doplňovali Gheorghe Palcu jako Seneca svým vážným, rozvážným tónem a Hazel Neighbour v roli odvržené Octavie. Eric Schlossberg podal dilema, jemuž čelí Otho, s neurotickou intenzitou.

Poppy Shotts vdechla vedlejší roli Drusilly bohatý hlasový projev a dojemnou, byť neopětovanou oddanost. Rachel Allen předvedla řadu jiskřivých výstupů a Anna-Luise Wagner se nad celým děním smyslně vznášela jako bohyně Lásky. Zvláštní zmínku si zaslouží Kieran Wagner, který s švihem ztvárnil různé kontrastní tenorové role, zejména Lucana. Jeho neobyčejná árie s Neronem ztělesňovala to nejlepší z celého večera – odvážné rozvinutí toho, co je v hudbě skryto, do graficky moderního performance.

Může se zdát zvláštní končit zmínkou o programu, ale v době, kdy člověk může být rád i za pouhý QR kód namísto výkladu, nabízí tato výjimečná brožura po představení vše, co divák potřebuje k zasazení opery do kontextu i k vysvětlení principů a předpokladů, na nichž tato inscenace stojí.

Tato vzorová produkce by si zasloužila vyjet na turné, aby ukázala, jak lze s tímto repertoárem pracovat a ilustrovat jak jeho historickou velikost, tak i mrazivou aktuálnost pro naši dobu.

WEBOVÉ STRÁNKY FESTIVALU GRIMEBORN