RECENZE: The Drowned Man - A Hollywood Fable ✭✭✭✭✭

Inscenace The Drowned Man od souboru Punchdrunk zcela popírá divadelní konvence, a tak i Emily Hardy musela při své recenzi zvolit netradiční přístup.

Co rozhodně nedělat na The Drowned Man: A Hollywood Fable: Když stanete tváří v tvář mistrovskému dílu, jako je toto, nezbývá než se my, nezvaní návštěvníci špinavého podsvětí, přizpůsobit situaci. Pokud se chystáte překročit práh světa filmových studií Temple Pictures (inspirovaného Büchnerovým Vojckem) a potkat snílky živořící na okraji Hollywoodu, buďte varováni: Představení od Punchdrunk se dá prožít správně, ale i úplně špatně… Co nedělat: Neberte si s sebou tašku, a dokonce ani telefon... Vlastně si sundejte i hodinky. U vchodu do té obří opuštěné budovy je uprostřed všeho chaosu šatna (a toalety). Osvoboďte se od všech vnějších rušivých vlivů – je to osvobozující pocit! Uvnitř je totiž podnětů víc než dost: šest pater plných pokojů, chodeb a přístavků, kde každý metr čtvereční kypí životem. Každá místnost je zařízená, vyzdobená a provoněná s naprostou precizností a důrazem na detail, za což vděčíme scénografům Felixi Barrettovi, Livi Vaughan a Beatrice Minns.

Jakmile se zbavíte každodenní zátěže (přiznávám, že představa tří hodin bez balzámu na rty mě děsila), zapomenete na Paddington, na Londýn i na rok 2013. To, co zde vzniklo, má až halucinogenní účinky a dokáže pohltit i ty, kteří mají – stejně jako já – sklon k odtažitosti či cynismu.

Záře iPhonu nebo samolibý úšklebek diváka pod nadzvednutou maskou okamžitě tříští iluzi a kazí divadelní zážitek. Je to podobné, jako byste ve své skříni našli bránu do Narnie, která by se však vzápětí změnila v pouhý výlet do londýnského akvária nebo do Tesca.

Nemluvte a nesnažte se držet u svých přátel či partnerů. (Mimochodem, The Drowned Man není zrovna ideální volba pro rande.) Činit vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost je součástí dobrodružství. Držte se dál od davu a hledejte svou vlastní, byť útržkovitou interpretaci příběhu. Jinak to nebude o nic lepší než tlačenice v metru během dopravní špičky.

Když se ocitnete sami v temnotě, nahlížíte skrytými dveřmi do místností a říkáte si, zda se vůbec kdy vrátíte tam, kde jste začali, pocit dezorientace vás donutí k hlubokému psychologickému zkoumání sebe sama. Epický filmový doprovod možná přehluší váš vlastní vnitřní monolog. Možná se pokusíte ten strach racionalizovat a ptát se, čeho se vlastně bojíte; je to přece jen divadlo, ne?

Nebo možná pocítíte tu dětskou frustraci, že vám něco uniká, a budete neustále pochybovat, zda jste si vybrali tu nejzajímavější cestu. Tyto obavy jsou zbytečné; němé příběhy postav se odvíjejí současně skrze strhující a násilné pohybové divadlo a děj se nakonec spojí v jeden celek bez ohledu na to, v jakém pořadí jej sledujete.

Můžete se napojit na dvě postavy, nebo na deset – záleží na tom, kam vás nohy zavedou. Srazíte se na chodbě s protagonistou prchajícím z místa činu? Budete svědky nevěry, zoufalství či vraždy? Dozvíte se něco o sobě? Odvažte se odpojit od lidí, se kterými jste přišli. Tři hodiny o samotě přežijete a o to uspokojivější bude závěrečné finále, kdy si budete moci s ostatními porovnat své zážitky.

Soubor Punchdrunk od svého vzniku v roce 2000 neohroženě čeří vody britského divadla a v této obří kolaboraci s National Theatre zcela nově definovali možnosti divadelní formy. Takže běžte. Žasněte. Tančete. A pokud neodejdete s botami plnými písku, s kůrou ve vlasech, propocení a emociálně vyčerpaní, pak jste to prostě nezažili správně.

Více informací o souboru Punchdrunk najdete na jejich webových stránkách.