RECENZE: Kouzelná flétna, Arcola Theatre ✭✭✭

Tim Hochstrasser recenzuje Mozartovu Kouzelnou flétnu v londýnském divadle Arcola Theatre v rámci festivalu Grimeborn 2022.

Kouzelná flétna. Foto: Zak Kilby Kouzelná flétna Arcola Theatre

17. srpna 2022

3 hvězdičky

Web Grimeborn Festivalu Na rozdíl od mnoha oper, které doplácejí na přílišnou režisérskou invenci, Mozartova „Kouzelná flétna“ ji přímo vyžaduje. Původní libreto tohoto vídeňského singspielu je dnes prakticky nepoužitelné a s postupujícím dějem přestává být jasné, kdo je „klaďas“ a kdo „záporák“. To je zkrátka zlatá příležitost pro režiséra, aby přišel a děj i postavy od základu přepracoval – a přesně toho se nám v osvěžujícím podání souboru Opera Alegría dostalo.

V této verzi potkáváme Tamina, „prince“ ze světa finančních služeb, který zabloudí do divadla. Podaří se mu zhasnout bezpečnostní světlo, čímž oživí postavy z divadelní minulosti. Nejdříve potkává tři dámy – zde v roli uklízeček a asistentek vyhaslé divy, kterou známe jako Královnu noci. Tamina okamžitě okouzlí Pamina, ambiciózní hvězdička, která se ocitla v područí Sarastra, výstředního koncepčního režiséra, a jeho „tropy“ oddaných následovníků. Tamino se vydává na cestu za záchranou Paminy v doprovodu Papagena, který zde zastává roli osvětlovače. Čekají je různé zkoušky a výzvy, které se točí kolem divadelního světa. Po porážce všech autoritativních postav končí finále jako půvabný chvalozpěv na divadelní umění, které během pandemie osiřelo, ale nyní opět ožívá.

Foto: Zak Kilby

Některé aspekty této hříčky fungují velmi dobře, zejména detailní potrhlost Sarastra a jeho věrných, v jejichž čele stojí skvělý Alistair Sutherland, prokládající dění hrou na tibetský zvonek. Nízkému rozpočtu bezpochyby nahrává, že většinu scény a kulis tvoří... inu, divadelní kulisy. K dokreslení mnoha proměn, které se na scéně odehrávají, je však zapotřebí i trocha té velkoleposti. Zde inscenace působí poněkud chudším dojmem; pouze Papagenova hrací skříňka dokázala navodit ten správný pocit překvapení a úžasu.

Po hudební stránce šlo o poněkud nevyrovnaný zážitek. Zpěváci jsou většinou velmi dobří a zároveň schopní herci. Zpívalo se v angličtině s vtipným, moderním textem, který dobře pasoval do not a díky využití všech úrovní divadla byl i srozumitelný. Peter Martin (Tamino), René Bloice-Sanders (Papageno) a Naomi Kilby (Pamina) k sobě hlasově skvěle ladili a bylo vidět, že si představení náramně užívají. Fae Evelyn v roli Královny noci předvedla výbornou stylizaci do Glorie Swanson a statečně se popasovala s výškami své vokální linky. Robert Jenkin vtiskl roli Monostata postavu mrzutého a utlačovaného inspicienta, čímž dal této roli větší smysl než bývá zvykem. A Papagena byla skutečným překvapením – takovým, které by jiné produkce mohly v budoucnu klidně napodobit.

Foto: Zak Kilby

Musím se však přiznat, že mi velmi chyběl orchestr. Pianinu chyběl patřičný lesk, ačkoliv bylo příjemné slyšet (v programu neuvedeného) flétnistu v zákulisí během klíčového sóla. Klavíristka Lindsay Bramley musela zvládnout obrovské množství práce jak na klavíru, tak na elektrických klávesách v pasážích s hrací skříňkou. Předehra byla v těchto podmínkách až příliš ambiciózním soustem a její vynechání by představení spíše prospělo. Mozartova opera si zaslouží širší instrumentální paletu i v takto komorním uspořádání.

Ve velmi dusném Studiu 1 se večer zdál být o pár scén delší, než by bylo milé; trocha uvážlivého škrtání v druhé polovině by rozhodně pomohla. Někdy máme tendenci přistupovat k podobným dílům jako k posvátným textům, přitom je jasné, že sám Mozart by pro jiný prostor úpravy udělal – tak proč ne dnes? Diváci se však královsky bavili a není pochyb o tom, že tato opera je pro modernizační a invenční přístup, na kterém staví festival Grimeborn, jako stvořená.

Čtěte také recenzi na operu Carmen z festivalu Grimeborn v divadle Arcola

Čtěte také recenzi na operu Black El Payoso The Clown z festivalu Grimeborn v divadle Arcola