RECENZE: The Miniaturists, Arcola Theatre ✭✭

Checkout od Poppy Corbettové. The Miniaturists

Arcola Theatre, Studio 1

15. 11. 2015

2 hvězdičky

Během posledních deseti let sdružuje projekt The Miniaturists dramatiky a další divadelní tvůrce, aby společně inscenovali pět her o délce maximálně 20 minut na nejrůznější témata. Hlavní myšlenkou je, že jde o plnohodnotná představení, nikoli o workshopy či scénická čtení. Využívá se kompletní arzenál osvětlení, kostýmů a scény na jevišti hostitelského divadla – v tomto případě ve Studiu 1 arcolského divadla. Je to vynikající koncept, jehož úspěch však kriticky závisí na kvalitě textu. Letošní výběr krátkých her však nabídl dosti chudý program.

Psaní krátkých her je v mnoha ohledech srovnatelné s psaním přednášky nebo povídky. Nejlepší je vzít jeden nápad a rozvíjet jej v náznacích, místo aby se rámec přeplnil materiálem, který by si zasloužil delší formát. Stačí divákům úsporně předložit dostatek podnětů a nechat jejich kolektivní představivost, aby vyplnila mezery. Autoři těchto hříček se většinou drželi principu ucelenosti, ale samotné provedení zůstalo v jiných ohledech nevyrovnané a neuspokojivé.

Twins (Dvojčata) od Jamese Fritze

V kusu „Twins“ sedí u stolu dva herci, jeden s fotoalbem a druhý s deskami. Je to příběh dvojčat, z nichž jedno se dožilo stáří a druhé zemře krátce po narození v časovém rámci limitovaném digitálními hodinami na stole. Phyllis McMahonová listuje albem a vypráví svůj životní příběh; zde je text laskavý, barvitý a úspěšně buduje charakter postavy. Simona Bitmate do tohoto vyprávění vstupuje s v podstatě lékařským popisem krátkého života svého dvojčete. Tento postup se však rychle vyčerpá. Sledovat dva herce, jak mluví jeden přes druhého, je po chvíli únavné, zejména proto, že se obě linie kreativně nepropojují zajímavým způsobem. Paralelní linie, které se neprotínají, začnou být časem nudné.

If We Could Get Some More Cocaine (Kdybychom sehnali víc kokainu) od Johna O'Donovana

Druhá hra „If we got some more cocaine I could show how I love you“ od Johna O’Donovana představuje další duel pro dvě postavy. Mikey Shannon (Sean Fox) a Casey Brennan (Mark Conway) balancují na řadě židlí, které představují pozorovatelnu na střeše. Utíkají tam poté, co ukradli peníze na drogy. Dialogy jsou vtipné, tematicky propracované a poskytují hercům skvělé příležitosti. Působí to spíše jako scéna vystřižená z delšího vyprávění než jako vyloženě ucelené dílo, ale přesto děj plyne uvěřitelně a efektivně.

„Checkout“ je ambicióznější text, v němž se Poppy Corbettová vrací k tématu posmrtného soudu, tak slavně ztvárněnému ve filmu Franka Capry „Život je krásný“. Tři zákazníci a tři pokladní v supermarketu se věnují markování zboží, ale tohle není obyčejný obchod. Jde o věčné účtování, kdy si zákazníci uvědomují, že jsou hodnoceni za své skutky v tomto životě. Všichni tři zůstávají dlužni, přičemž cestou zazní několik trefných a vtipných narážek na všechen ten supermarketový slang, který tak rádi nenávidíme (v zóně pro tašky se objeví skutečně „neočekávané“ položky!). Způsob, jakým však minimálně dvě postavy získají „tašku na celý život“ (bag for life) neboli druhou šanci, je podivně uspěchaný a nevysvětlený a kus končí až příliš náhle vzhledem k tomu, co rozehrál.

Damage Done (Napáchané škody) od Owena McCaffertyho

Druhá polovina večera nabídla skvělé herecké výkony, ovšem postavené na velmi kusém materiálu. Karl Johnson a Sue Porrettová jsou zkušení bardi, ale jejich talent v této drobné hříčce Owena McCaffertyho nedostal skutečný prostor. Jde o postarší manželský pár, který se snaží obnovit kontakt po dlouhém mlčení, aby se nakonec ztratil v stejném vzájemném nepochopení a frustraci, které jejich mlčení původně způsobily. Publiku se tyto dialogy velmi líbily, ale popravdě řečeno jde o území natolik ovládané Beckettem a Pinterem, že je velmi těžké v něm najít nové perspektivy.

Kampala od Stephena Jeffreyho

Závěrečným a nejvíce matoucím kusem programu byla „Kampala“ od Stephena Jeffreyse, která nabídla tři viněty z postkoloniální historie hlavního města Ugandy a jeho občanů. Hra byla podána s elánem, verbální precizností a spoustou energického pohybu všech čtyř aktérů, ale nebylo mi jasné, kam směřuje. Úvodní scéna evokující oslavy nezávislosti v roce 1962 byla spíše popisná než hodnotící a tón dalších dvou scén z éry vlády Idiho Amina byl nevyrovnaný – nikdy ne zcela komický ani tragický a bez výraznějšího rozuzlení. Podle mého názoru dramatik nikdy jasně neodhalil své karty.

Je to už rok, co jsem začal pravidelně recenzovat divadelní hry, a za tu dobu jsem si neustále všímal vynikajícího rozsahu a kvality hereckého talentu i technické podpory, kterou Londýn a jeho okolí nabízí. Téměř vždy se najde výkon, který lze pochválit, nebo scénografický prvek hodný komentáře, a to bez ohledu na to, jak zapadlá je ona alternativní scéna nebo jak omezený je její rozpočet. Stejně často však narážím na vzácnost čistého spisovatelského talentu. Hry, které jsem viděl, často obsahovaly momenty vhledu nebo zajímavé koncepty, kterým by prospěl další workshopový vývoj nebo zapojení dramaturga. Musím však zajít ještě dál a říci, že jsem viděl i velké množství děl, která jsou prostě jen odvozená nebo založená na příliš omezené životní zkušenosti či příliš abstraktním konceptu, který v divákovi nikdy nezažehne jiskru.

Skutečný talent nacházím častěji v materiálu, který vzešel od autorů působících mimo metropoli. Může se to zdát paradoxní vzhledem k obrovské rozmanitosti londýnského života, ale městský život může vést i k zúžení obzorů, zejména pokud se autoři příliš okatě zaměřují na duchovní a materiální deprivaci a drsnost předvídatelně plačtivým způsobem. S úpadkem regionálních repertoárových divadel spojení mezi londýnským divadelním světem a „provinciemi“ ochablo. Právě zde by mohl projekt The Miniaturists skutečně něco změnit – kdyby své plnohodnotně inscenované krátké hry vyvezl do jiných částí země a sbíral díla od místních autorů.

Nedávná inscenace her Lancashirské školy, kterou jsem recenzoval v divadle Finborough, nám připomíná neocenitelnou práci průkopníků, jako byla Annie Hornimanová, kteří v eduardovské éře podporovali novou tvorbu mimo Londýn. Dnes potřebujeme více takového podnikavého ducha, aby se skutečný spisovatelský talent, který v zemi existuje, mohl naplno rozvinout a dostat do povědomí veřejnosti.