RECENZE: The Niceties, Finborough Theatre ✭✭

Julian Eaves hodnotí hru The Niceties od Eleanor Burgess, kterou uvádí londýnské divadlo Finborough Theatre.

Janie Dee a Moronke Akinola ve hře The Niceties. Foto: Ali Wright Niceties Finborough Theatre

3. října 2019

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Jakožto fascinující technické cvičení, kdy sledujeme úžasnou, vysoce zkušenou herečku a poměrně nadějnou debutantku, jak se ze všech sil snaží vdechnout lidský rozměr problematickému scénáři, má toto představení jistý půvab a může zaujmout. Jako samostatná divadelní hra však vyvolává řadu velmi znepokojivých otázek.

Autorka Eleanor Burgess hru vytvořila ve spolupráci s několika prestižními americkými akademickými institucemi a nese všechny znaky sofistikované univerzitní zábavy. Je nabitá akademickými postupy a žargonem a představuje vcelku standardní typy postav: „Janine Bosko. Žena, běloška, po šedesátce. Univerzitní profesorka“ a „Zoe Reed. Žena, černoška, 20 let. Studentka“. Obě procházejí standardními rituály vztahu mezi tutorem a studentem a černošsko-bílými vztahy v USA, přičemž se stane přesně to, co očekáváte, a zazní přesně to, co se čekat dá. Burgess má dlouhý seznam divadel, se kterými „spolupracovala“, ale její životopis v programu – poněkud zvláštně – neuvádí, co v nich vlastně dělala. Na základě tohoto počinu si nejsem jistý, zda vůbec napsala mnoho her. Čím déle jsem se tímto textem prokousával, tím více mi na mysl přicházela reakce Garryho Essendinea na mladého spisovatele ve hře „Present Laughter“: „Za prvé, vaše hra vůbec není hrou. Je to nesmyslná směsice pubertálních, pseudointelektuálních žvástů. Nemá to žádný vztah k divadlu, k životu ani k ničemu jinému.“ Může to znít zbytečně krutě, ale pokaždé, když se tato hra začne přibližovat reálnému světu, znovu zabloudí do podivného vesmíru obývaného autorčinými představami o tom, jak lidé cítí, myslí a chovají se, a ničím jiným.

Moronke Akinola. Foto: Ali Wright

Navenek sledujeme podvečerní konzultaci mezi nesmírně zkušenou a protřelou profesorkou Janine (Janie Dee v naprosto brilantní formě, využívající celou svou škálu mistrovských gest a manýr) a napjatou, málomluvnou a nepříjemnou studentkou Zoe (Moronke Akinola, která zde profesionálně debutuje, přičemž většinu hry je omezována režií, aby v závěru prvního jednání konečně ukázala skutečný temperament). Scéna Rachel Stone – nepochybně schválená režisérem Matthewem Iliffem – je efektivním ztvárněním elegantní akademické pracovny s masivním dubovým stolem a pár inspirativními obrazy na stěnách. Takové pojetí vede diváka k očekávání, že hra nabere realistický směr, kde události vyplývají z jasných příčin a mají logické následky. A právě zde se bohužel text a vizuální stránka rozcházejí hned v úvodu. Profesorka je nejprve vykreslena jako pedantka („Tady vám chybí čárka“) a poté předvádí katalog konvenčních akademických póz (slovní hříčky, povyšování se nad studentku a únavné variace na staré vtipy o latině). Je to suchopárná postava bez špetky humoru. Dee sice vynakládá veškeré své umění, aby ji vykreslila jinak, ale profesorské tlachání neustává. Je snad autorčiným cílem poukázat na nízkou kvalitu výuky na takzvaných „elitních“ univerzitách? Je to její terč?

Janie Dee. Foto: Ali Wright

Možná ano, těch terčů má totiž vícero. A úkolem těchto dvou hereček je být pouze jejich mluvčími, nic víc. Na jedné straně Burgess tepající do předsudků bílé liberální střední třídy, na druhé straně paroduje afroamerický pohled v karikatuře, která působí jako mix Angely Davis a uražené verze moderních historických revizionistů. Autorka je však laskavá a nenechá nikoho dlouho dominovat. I když to může být v osobním styku zdvořilé, v dramatu to vytváří podivný jo-jo efekt. Dialogy připomínají suššího Shawa, ovšem bez jeho daru pro charakterizaci a komiku. Klíčem je zde spíše potvrzení postojů než skutečné drama. Pokud je to však to, co od dvou hodin v divadle očekáváte, budiž. Vám se představení možná bude líbit.

Na druhou stranu v tom můžete vidět – tak jako já – jen další dosti otravnou hádku dvou žen... o muže. Dotyčný pán se sice osobně nedostaví, ale jeho portrét visí na zdi: George Washington. Hodně se mluví o tom, že vlastnil otroky, a jak je to stejnou měrou součástí „zakladatelského mýtu“ národa jako Listina práv, Ústava nebo Deklarace nezávislosti – což je vše dílem opovrhovaných bílých mužů, kteří utlačovali Afričany. Jsou to velká témata, která si zaslouží jevištní zpracování, ale musí se s nimi nakládat takto? Cožpak neexistují lepší autoři, kteří dokážou vytvořit uvěřitelné postavy (pokud jsou prezentovány v uvěřitelném prostředí) a věrohodné situace? Proč musí studentka trávit dvě hodiny hádkou o tomto tématu s profesorkou v její pracovně? To se v jejich životech neděje nic jiného? Vlastně ano: občas odkazují na události dějící se jinde, mimo jejich debatu, ale nic, co by dalo jasný tvar nebo smysl jejich setkáním či jejich obsahu.

Pokud se Burgess chce v divadelním světě prosadit, možná by nebylo od věci vzít si k srdci radu postavy Essendinea: „Naučte se od základů, jak se staví hry, co je hratelné a co ne.“ A co víc, mohla by si na to jeviště stoupnout sama a zkusit, jestli v tom, co napsala, najde nějaký smysl. Já ho nenašel.

WEBOVÉ STRÁNKY FINBOROUGH THEATRE

Přihlaste se k našemu newsletteru