RECENZE: Koncertní série Setha Rudetskyho s Chuckem a Lilli Cooperovými ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje koncert Setha Rudetského s Chuckem a Lilli Cooperovými, uváděný v rámci online série The Seth Concert Series.

The Seth Concert Series: Chuck a Lilli Cooperovi

Živě online v neděli 23. května, repríza v pondělí 24. května

4 hvězdičky

Webové stránky Seth Concert Series

Jména „Chuck a Lilli Cooperovi“ mohou znít jako jména onoho hašteřivého páru z Porterova muzikálu „Kiss Me, Kate“, ve skutečnosti jde však o jiné hvězdné výhonky Broadwaye. Tahle dvojice otce a dcery se nám představila pro naše potěšení v nejnovější Sethově hudebně-diskusní show v jeden sychravý a větrný květnový večer.

Velkou novinkou dnešního přenosu bylo, že zmizely mikrofonní stojany a do módy se vrátily ruční mikrofony. Aha. To mohlo znamenat... cokoliv. Úvodním výstřelem Lilli byla píseň „Wherever He Ain't“ (Jerry Herman) z jejího dřívějšího angažmá v muzikálu „Mack and Mabel“. Chuck se této energie chopil a se svým o něco chvějivějším hlasem ji zabalil do hřejivého celofánu titulní písně z díla Kurta Weilla a Maxwella Andersona „Lost In The Stars“ (velmi vítané osvěžení z roku 1949 v show, která má občas problém vzpomenout si na cokoliv staršího než rok 1950). Tipuji, že obě tato čísla měla něco společného s únikem z reality – tak či onak. Že by se show ubírala tímto směrem?

Pokud byl únik oním hlavním tématem, které se interpretům nabízelo, nedali to na sobě znát. Odvážně jsme nakročili do dalších osobních anekdot a pak se vrátila Lilli s písní „To Keep My Love Alive“ od dvojice Rodgers a Hart z jejich přepracování muzikálu „A Connecticut Yankee“ z roku 1943. Tato hymna misantropie a příležitostných vražd jako by jen poukazovala na temné síly, které v letošním ročníku show úřadují. Fascinující.

Cooper starší byl po vokální stránce na mnohem jistější půdě s písní „Your Feets Too Big“ (Fred Fisher/Ada Benson z roku 1936... ten chlap se v tom vážně vyzná). Jako obraz domácích neshod to byl mnohem méně traumatizující výjev než ten předchozí, a nepochybně nám to všem umožnilo spát o něco klidněji. Zpátky k Lilli. (V téhle fázi jsem si říkal, jestli nehrají hru na „hodného a zlého policajta“.) Ta naši náladu orientovanou na únik z reality stočila k muzikálu „Vlasy“ (jehož texty nikdy úplně neovládla) a odtud k temným, pochmurným strastem hrdinů „Probuzení jara“ (Duncan Sheik/Stephen Sater). Seth obvykle z herců, kteří touto show prošli, vymámí docela šťavnaté drby, jak potvrdí i pravidelní diváci, takže jsme napjatě poslouchali. Ale místo toho jsme se dočkali jen opakování staré historky.

Byla to záměrná volba, nebo její rešeršér něco zpackal? Těžko říct. Mezitím nám do uší proudily temné vody písně „The Dark I Know Well“ z onoho festivalu náctileté úzkosti. Seth hrál ony tři akordy, které doprovázejí její hlas, s naprostým přesvědčením. Ale když k vám – jako k Lilli – chodí po představení k pódiu mladí diváci a říkají vám, že jim show pomohla překonat domácí násilí nebo pokusy o sebevraždu, začnete se na divadlo dívat úplně jinak. Nakonec jde prostě o to, znát svou vlastní hodnotu, uzavřela to rezolutně.

Chucka mezitím vzpomínky zavedly zpět k jeho roli v neobvyklém díle Tonyho Kushnera „Caroline, or Change“. Show měla dlouhý vývoj, včetně fascinujícího raného představení pro jediného diváka – George Wolfeho – které bylo o to úžasnější, že herci museli hudební pasáže improvizovat. K týmu se nakonec přidala Jeanine Tesori, která vytvořila hudbu a stvořila to, co je – podle mého názoru – partituras opery, jež shodou okolností využívá lidový jazyk (všeho druhu) populární americké hudby 40. až 60. let. Trochu jako u Janáčka, i zde zůstávají hudební kontury věrné rytmům a vzorcům přirozené řeči a útržkovité záblesky jednoho stylu se srážejí s jinými. Tohle je hudba, která se vydává do míst, kam se většina jiných partitur neodváží vstoupit.

Začal tedy jakýmsi jižanským nářkem přecházejícím do gospelu v písni „Gone For Good“ (v roli Autobusu, kterou Cooper hrál), a gradoval až k rekviem za zavražděného prezidenta JFK. Vážná věc. Možná jsme v této náladě mohli chvíli zůstat, ale ne – museli jsme se vrhnout do závratné pěny muzikálu „Tootsie“ (David Yazbek/Robert Horn) a Lilliny na Tonyho nominované Julie v písni „There Was John“, což je úhledně napsané číslo, které zní jako něco, co jste mohli slyšet už před desítkami let.

Dále nám Chuck vyprávěl historku „Jak jsem se potkal s Halem Princem“, která zahrnovala i diskusi o tom, jak Paul Robeson vylepšil text písně „Ol' Man River“ od Oscara Hammersteina II. A pak získal roli Tovjeho v muzikálu „Šumař na střeše“ od Bocka a Harnicka. Je to zajímavé propojení: černošský umělec mění text bílého Američana pro černošskou postavu v muzikálové adaptaci románu o rasovém napětí v USA před občanskou válkou, aby se ucházel u židovského producenta o roli černošského protagonisty v přelomovém muzikálu o útisku Židů v předrevolučním Rusku. Ještě mě sledujete? Amerika: to je ten pravý tavicí kotel. Cooper si píseň „If I Were A Rich Man“ (Kdybych byl bohatý) naprosto přivlastnil.

Pak přišla řada na naši týdenní „dávku“ z muzikálu „Wicked“ a na hit velkého Schwartze „The Wizard and I“. Lilli ji podala naprosto famózně. Chuck pak přidal drobnou historku o skrytém rasismu v obchodním domě Macy’s (vyjádření Macy’s nebylo vyžádáno), než smekl klobouk před písní bratří Gershwinů „It Ain't Necessarily So“ z opery „Porgy a Bess“. Lilli a Seth se přidali ve scatovém sboru. Chuckův hlas byl v tomto typu repertoáru opět ve vrcholné formě.

Na závěr přišla dvojice duetů: první z (ironicky) v tomto pořadu nikdy předtím neslyšeného muzikálu „Malý krámek hrůz“ (Alan Menken/Howard Ashman) a to „Suddenly Seymour“, kde Seth skvěle odzpíval druhý part. Pak jsme opatrně nakoukli do temného světa muzikálu „The Life“ (Cy Coleman/Ira Gasman): „I'm Gettin' Too Old For The Oldest Profession“ v dokonalém podání této inspirované dvojice, která nepochybně čerpala ze svých osobních zkušeností života černochů v USA.

Pro nás se však nezdají být příliš staří, ať už se ta práce zdá jakkoliv těžká a dlouhá. Show sice nebyla bez napětí a zdánlivých rozporů, ale řekla toho dost na to, aby nás přiměla k přemýšlení i k emocím.