RECENZE: Koncertní série Setha Rudetského a Jeremyho Jordana ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje koncertní sérii Setha Rudetského, jejímž hostem byla tento týden broadwayská hvězda Jeremy Jordan.

Jeremy Jordan The Seth Concert Series: s Jeremym Jordanem

Neděle 13. a pondělí 14. září

Online stream

Navštivte Sethovy webové stránky

Pro neohroženého Setha Rudetského to byl vítaný návrat k formě. V tomto odzbrojujícím, upřímném, intimním a nespoutaném formátu kabaretní talk show vsází vše na jednu kartu.  Není mnoho těch, kteří by si v rámci svého vystoupení troufli na takovou svobodu nebo vložili takovou důvěru ve své hosty, aby přistoupili na jeho hru.  Tato série koncertů ho však představila jako moderátora s výjimečně dobrým úsudkem, a také jako někoho, kdo se nebojí hazardovat a riskovat – o čemž divadlo, ať už s hudbou nebo bez ní, v jádru je.

Tentokrát Seth vzal svou show „na turné“.  Začali jsme v přepychovém obývacím pokoji jeho kamarádky Barbary a k nim se – v souladu s tradicí a díky divům internetu – připojil jeho host, tenoři s hlasem jako zvon, Jeremy Jordan.  „Death Note“ (Frank Wildhorn a Jack Murphy v nejlepší formě), poměrně nová show z roku 2015, poskytla úvodní píseň „Hurricane“, pro kterou Jordan dělal demo: zde předvedl své mistrovství v technice blízkého mikrofonu a vtáhl nás do imaginativního světa písně, než se naplno rozjel s dramatem a dějem příběhu.  To byl vskutku návrat k formě.  Hravá chemie mezi oběma pány fungovala od samého začátku.  Došlo na zmínky o Jordanově roli v seriálu Supergirl, což vyvolalo (bezchybný) improvizovaný úryvek z „Eye of the Tiger“, než se debata stočila zpět k muzikálu „West Side Story“ a jeho lásce k videohrám (retro klasiky jako Mario a Zelda, ale jeho absolutní jedničkou je teď „Rocket League“ – v podstatě fotbal s auty, vážení posluchači).  Špičkování bylo v plném proudu.  (A trvalo dlouho!)  Ti dva se totiž znají už věky: mají společnou „historii“....

Vzpomínalo se na Hollywood Bowl a Jeremyho vystoupení s Gustavem Dudamelem (tady se hraje jen první liga).  Došlo na skladbu „Maria“ (Bernstein-Sondheim – já a milion dalších diváků jsme si ji přáli slyšet: ano, v této sérii si o písně můžete ZAŽÁDAT!). Začala tiše, rostla pomalu a něžně, bez zbytečné okázalosti, ale dovolila nám vidět, jak se Tony před našima očima každým okamžikem mění, aby pak rozhrnul závěsy a nechal dovnitř vtrhnout světlo a hluk, než vše opět zklidnil do dechberoucího závěru.  A odtud jsme přešli k „Bandstand“ Richarda Oberackera a Roberta Taylora, další show, do které nebyl obsazen: „nejlepší dovednost, jakou můžete mít, je umět přijmout odmítnutí,“ řekl.  To však Sethovi nezabránilo v tom, aby nám nechal poslechnout, co Jeremy dokáže s „I am“ písní postavy Donnyho Novitského.  Je to oblíbená volba pro konkurzy a kabarety, protože prověří vše, kam tenoristé rádi posílají svůj hlas, aby ukázali jeho lesk a jiskru.  Kromě technické brilance zpívá Jordan tuto skladbu s vášnivou fyzičkou a je to elektrizující pocit, když vidíte, jak do stvoření této postavy vkládá tělo i duši.  Ostatně, dělá to tak pořád: poctivé 100% nasazení a pravdivost – bez výjimky – a chlapecky odzbrojující úsměv, kterým zakrývá absenci potlesku v prázdném sále.

Jako by nebylo dost řečí o „neúspěších“, přešli jsme k další roli, kterou nedostal: Jordan svou zranitelnost nejen ukazuje, on je na ni vlastně hrdý.  Zdá se, že jeho hlavní silné stránky – jako umělce i jako člověka – jsou postaveny právě na oné křehkosti, kterou někteří umělci nedokážou sdílet: a to je v této sérii téma, které se neustále vrací.  Dále jsme slyšeli z „Miss Saigon“ dramatické číslo Chrise „Why, God, Why?“ (Schönberg/Boublil).  Zde naplno předvedl svou hrdinskou důstojnost a vykreslil v jasných barvách a velkých tvarech rozsah citů v tomto příběhu o lásce a oběti.  Seth byl překvapen, že Jordan tuto roli nedostal, a každý, kdo toto kabaretní vystoupení poslouchal, by s ním souhlasil.  Došlo na kousek z „Waitress“ (Sara Bareilles) a pak něco z „Bonnie a Clyde“, show, ve které si skutečně zahrál (opět Frank Wildhorn, tentokrát s Donem Blackem).  Ze světa gynekologie však zazněly tóny jiného druhu hlasu, lehké pojetí velkého hitu show „She Used To Be Mine“ ve středním až vyšším rejstříku. Je to neobyčejně upřímná a procítěná zpověď Jenny z „Waitress“, pro kterou Jordan předložil ten nejsložitější, nejpřesvědčivější a nejpůsobivější argument pro genderové prohození rolí: je to skutečně velká píseň a vyžaduje opravdu skvělého zpěváka, jako je Jordan, aby takovému přístupu učinil zadost.

Seth Rudetsky

Dále jsme se vydali k další roli, kterou nikdy nehrál, a to z „The Book of Mormon“ (Parker, Lopez, Stone) a písni „You and Me (But Mostly Me)“.  Eldera Price vystřihl naprosto přesně (přičemž Seth mu sekundoval jako Cunningham).  Vidíte?  S takovým hlasem člověk dokáže prostě cokoli.  Včetně dabingu animovaných filmů: prohodili jsme pár slov o humoru pro děti, než jsme přešli k písni Jasona Roberta Browna „If I Didn't Believe In You“ z jeho „The Last Five Years“, komorního díla, které bylo úspěšně zfilmováno právě s ním v roli JRB.  Opět jde o číslo, které vyžaduje obrovskou paletu vokálních barev a suverénní ovládnutí složité techniky.  A to nás dovedlo k soutěžnímu číslu – vybranému z „Newsies“ (Menken/Feldman/Fierstein) – a Jackovu strhujícímu finále 1. dějství „Santa Fe“ v odvážném vítězném podání Raye Waterse, což vytvořilo plynulý most k diskusi o sociální spravedlnosti a angažovanosti obou těchto umělců v této oblasti.  Seth chtěl vědět, proč se Jordan vydal i touto cestou, a ten odpověděl: „Je to v podstatě zdravý rozum“.  Ale než jsme stihli slyšet cokoli z této show, dočkali jsme se jeho osobního pojetí „Over The Rainbow“ (Arlen a Harburg). V této hymně dětských snů využil svůj pozoruhodně sexy a zároveň nevinný mix lehkého tenoru a falsetu, který propojil s krásnou baladou ve stylu Stevieho Wondera: „Home“ od Charlieho Smallse z muzikálu „The Wiz“.

Všechny ty emoce pak rozstříkla dávka ironie v podobě Seymourova čísla „Grow For Me“ (Alan Menken a Howard Ashman) z „Little Shop of Horrors“, která nás vrátila do reality nepříjemného realismu.  (Což u makabrózní sci-fi béčkové parodie na šedesátá léta není malý výkon.)  Mimochodem, David Katz a Kieran Edwards byli opět ve skvělé formě, co se zvuku týče: všechny ty šílené výkyvy hlasitosti, energie a nálady zachytily jejich osamocené mikrofony, jako by se to odehrávalo ve velkém nablýskaném nahrávacím studiu.  Naprosto grandiózním zakončením bylo „Soliloquy“ z muzikálu „Carousel“ (Rodgers a Hammerstein), v němž Jordan našel nový způsob, jak vyprávět příběh Billyho Bigelowa.  Bylo to další typicky velkorysé a vysoce nuancované vystoupení, citlivé ke každému stínu nebo světlu v partituře, těkavé jako Hammersteinovy nápady a hrající si s Rodgersovou hudební linkou s takovou dávkou rubata, ze které by Dicka Rodgerse možná trefil šlak, ale která dnešní publikum naprosto okouzluje.

Tedy celkově vzato skvělý návrat k vynikající formě.

Příště: Judy Kuhn

NAŠTIVTE SETHOVY WEBOVÉ STRÁNKY ZDE