RECENZE: The Son, Duke Of York's Theatre Londýn ✭✭✭✭

Mark Ludmon hodnotí přesun inscenace Syn od Floriana Zellera z Kiln Theatre do londýnského Duke Of York's Theatre.

Laurie Kynaston jako Nicolas. Foto: Marc Brenner

Syn Duke of York’s Theatre, Londýn Čtyři hvězdy Vstupenky zde

Svébytné hry Floriana Zellera Otec a Matka díky své proměnlivé a kluzké narativní struktuře mistrně zachycovaly roztříštěné prožitky demence a psychózy. Ve hře Syn se autor vrací k naturalističtějšímu stylu vyprávění a s až forenzní přesností zkoumá, jak se rodina vyrovnává s dospívajícím synem trpícím depresemi. Pod režijním vedením Michaela Longhursta a díky čtveřici strhujících hereckých výkonů má však inscenace drtivou sílu i přes svou konvenčnější lineární strukturu.

John Light (Pierre), Amanda Abbington (Anne) a Laurie Kynaston (Nicolas). Foto: Marc Brenner

Tato inscenace, která se do West Endu přesunula z Kiln Theatre, uzavírá volnou trilogii zkoumající dopady duševního zdraví na rodinu. Některá jména se shodují s předchozími hrami, ale jde o nové postavy s vlastními osudy. Úspěšný právník Pierre a jeho bývalá manželka Anne se snaží smířit se zjištěním, že jejich dospívající syn Nicolas, jejich „sluníčko“, trpí depresemi. Chtějí věřit, že je to jen fáze, pubertální náladovost nebo dočasná reakce na rozvod rodičů, ale ani samotný Nicolas nerozumí tomu, co se s ním děje. I Pierrova nová manželka Sofia se ze všech sil snaží trápenému chlapci pomoci, ale je bolestně zřejmé, že rodiče klamou sami sebe a žádná snadná řešení neexistují.

Laurie Kynaston (Nicolas) and John Light (Pierre). Foto: Marc Brenner

V této trilogii Zeller neprezentuje pouze patologii duševních chorob, ale zaměřuje se především na to, jak tyto nemoci ovlivňují vztahy v rodině. Hra by se klidně mohla jmenovat Otec, protože pojednává i o tom, jak Pierre není schopen situaci se synem zvládnout, jelikož sám vyrostl pod vlivem odtažitého a autoritářského otce. John Light v této roli exceluje – zoufale chce tento vzorec chování zlomit, ale neví jak. Ženské postavy nejsou tak propracované, přesto Amanda Abbington a Amaka Okafor podávají silné výkony jako Anne a Sofia, které se každá po svém snaží vyrovnat s tím, jak deprese narušuje jejich životy. Laurie Kynaston v roli Nicolase podává působivě ukázněný a nuancovaný výkon, v němž zachycuje propad do hlubin nemoci, od tichého utrpení až po destruktivní výbuchy.

Laurie Kynaston jako Nicolas. Foto: Marc Brenner

V překladu Christophera Hamptona jde o břitce napsané a neustále napínavé drama, i když o depresi jako takové možná neříká nic objevného. Ačkoli je struktura méně náročná než u předchozích dvou dílů trilogie, režisér Longhurst dodává inscenaci abstraktní detaily – postavy se prolínají scénami ostatních, což podporuje plynulost děje a připomíná nám, že každé stadium nemoci zasahuje všechny členy širší rodiny. Scéna Lizzie Clachan evokuje domovy bohatých Pařížanů, ale podobně jako u Otce a Matky slouží tato klinicky bílá kulisa především k analýze následků duševní nemoci. Atmosféra i místo děje se dynamicky mění díky citlivému svícení Lee Currana a zvukovému designu Isobel Waller-Bridge. Syn je srdceryvná a podmanivá hra, která neřeší jen dopady deprese, ale i neřešitelné výzvy rodičovství.

Uváděno do 2. listopadu 2019