RECENZE: The Things That We Wouldn't Otherwise Find, Leeds Library ✭✭✭✭✭

Jonathan Hall recenzuje hru The Things That We Wouldn't Otherwise Find v Leeds Library.

David Judge (Duch knihoven minulých) a Sinead Parker (Duch knihoven přítomných). Foto: Anthony Robling The Things That We Wouldn't Otherwise Find

Leeds Library (produkce Leeds Playhouse)

5 hvězdiček

To nejlepší divadlo je to, které vám posvítí na váš vlastní život a vy si pak odnášíte otázky a podněty k přemýšlení. Právě to se podařilo hře „The things we wouldn’t otherwise find“ od Emmy Adams, která vznikla k oslavě 250 let od založení Leeds Library.

V posledních 12 letech klesl počet návštěvníků knihoven po celé zemi o zhruba 38 %; v Bradfordu se na příští rok plánují škrty v rozpočtu pro knihovny ve výši přibližně 950 000 liber. Mnoho knihoven bylo uzavřeno, bibliobusy obsluhující naše vesnice zmizely a ty instituce, které přežívají, jsou často jen chudou verzí někdejších chrámů plných knih. Jednoduše řečeno, ať se na to díváte jakkoli, knihovny jako instituce upadají a jsou v ohrožení.

Adamsová mistrně vystihuje tuto atmosféru v příběhu k zamyšlení (rozděleném na kapitoly), v němž Duch knihovny minulé a Duch knihovny přítomné s obavami očekávají příchod Budoucnosti – budoucnosti, která má smést jejich milované síně s knihami. V dnešní době Kindlů, Amazonu a digitální společnosti je to scénář, který působí až příliš reálně. V sérii svižných scén nutících k zamyšlení nám Adamsová ukazuje, proč na těchto místnostech plných knih skutečně záleží – a vždy záležet bude, dokud lidé budou umět číst a psané slovo pro ně bude hodnotou. Setkáváme se se sériovou zlodějkou knih přiznávající se ke svým činům... s ambiciózním romanopiscem, který si cení klidu a útočiště, jež mu knihovna skýtá... s pedantským restaurátorem knih. Všichni tito lidé nacházejí mezi regály mnohem víc než jen svazky papíru; knihovna a její fondy se pro ně stávají odrazovým můstkem pro nápady, naděje, ambice a dokonce i lásku. A možná, jen možná, mohou knihovny čelit nadcházející budoucnosti beze strachu.

Sinead Porter a David Judge vdechli pod režijním vedením Tess Seddonové celému zástupu postav život s nadšeným nasazením. Nicméně dost možná nejsilnějším prvkem celého večera byla samotná Leeds Library (místo, které rozhodně stojí za návštěvu), kde se hra uváděla v koprodukci s divadlem Leeds Playhouse. Sál s ochozy je skvělým prostorem pro divadlo a pro hru o knihovnách byl samozřejmě naprosto ideální.

Když jsem tam tak seděl a očima bloudil po nespočtu hřbetů knih – Palmerston, Hitler, umění Glasgow, Brontëovy – znovu jsem pocítil tu směsici očekávání a naděje, kterou mi kdysi přinášely sobotní výpravy do knihovny. Pocit, který rychle vystřídaly výčitky svědomí, když jsem si uvědomil, že od mé poslední návštěvy uplynulo už asi třicet let.