RECENZE: Války růží: Eduard IV., Rose Theatre ✭✭✭✭

Alexander Hanson a Joely Richardson. Foto: Mark Douet The Wars of the Roses: Edward IV (Války růží: Eduard IV.)

Divadlo Rose Theatre, Kingston

03. 10. 2015

4 hvězdičky

„Zdali stín hlohu není sladší snad

pro pasáka, jenž ovce hlídá si,

nežli ten drahý, vyšívaný baldachýn

pro krále, jenž se zrady poddaných bojí?“

Druhá část trilogie Války růží vládne mnoha přednostmi jako Jindřich VI. a nebudu je zde znovu dopodrobna rozebírat. Stačí říct, že se Barton a Hall pokoušejí vnést jas do té nepřehledné smršti střídání stran, porušených slibů a nerozhodných bitev, které tvoří pozdní část Shakespearových her o Jindřichovi, a v podstatě se jim to daří. Seznam postav je zjednodušen, scény jsou upraveny či přesunuty, bitvy vypuštěny, a konečný výsledek je mnohem strukturovanější, plynulejší a podmanivější než originál. Nejrůznější paralely a souvislosti, které jsou v původním díle utopeny v detailech, zde působivě vyplouvají na povrch. S tím, jak konflikt mezi přívrženci bílé a červené růže graduje, však nedochází k žádné ztrátě oblíbených poetických pasáží ani klíčových postav. Výsledek není tak ucelený jako Jindřich VI. – i když to není vina adaptace. Eduard IV. je zkrátka přechodová hra, v níž se některé postavy z první části (např. vévoda z Yorku, královna Markéta, samotný Jindřich VI. či hrabě z Warwicku) plně vyvinou a opustí scénu, zatímco jiné – Richard z Gloucesteru (budoucí Richard III.), jeho bratr Clarence a královna Alžběta – teprve přicházejí. Samotný Eduard IV. se stává hlavním hráčem až v druhé polovině hry, a nemůže tedy fungovat jako tmelící prvek celku, nehledě na to, že jde o postavu slabou a váhavou. Hře proto chybí ona strukturální přísnost, kterou Barton nachází v Jindřichovi VI. a kterou Shakespeare sám tak velkolepě objevuje v Richardu III.

Nejcennější jsou tedy v této hře politické a osobní rivality mezi Yorkem (Alexander Hanson), Warwickem (Timothy Walker) a královnou Markétou (Joely Richardson), k nimž postava Jindřicha VI. (Alex Waldmann) přispívá spíše jako žalostný chór v ústraní. Herecká síla v těchto rolích zaručuje strhující podívanou, ačkoli vzpomínky na Donalda Sindena, Peggy Ashcroft, Brewstera Masona a Davida Warnera nevymaže (ostatně na YouTube jsou stále k vidění zrnité úryvky).

Barton a Hall měli jasno v tom, že hlavní opodstatnění této adaptace tkví v ukázce toho, jak aktuálním komentářem k současné politice Shakespearova dramata stále jsou. Tato hra ze všech tří nejvíce připomíná Hru o trůny, a proto je pro mě důležité na několika scénách ilustrovat, že jde o mnohem víc než jen o historické pletichy pro pobavení.

Alex Waldmann jako Jindřich VI. Foto: Mark Douet Některé z nejlepších momentů jsou zde díky tomu, že Barton vylepšil předlohu. Když York konečně na moment usedne na velkolepý trůn, stavbu hodnou Pána prstenů, ptá se: „Jaký královský titul je důkazem?“ – a v tom, co následuje, přesně v polovině triptychu, dostáváme nádhernou sérii meditací o pomíjivosti moci, marnosti tužeb všech postav a také dojemný okamžik plného dramatického vhledu – poznání, že muž, který se tak usilovně dral na vrchol, vlastně netuší, co si počne s mocí, kterou má konečně na dosah.

Nejsilnější scény však stále patří hlavně Shakespearovi. Yorkova smrt z rukou Markéty musí být zahrána jako čistý horor, a zde tomu tak je. Královna Markéta se mstí za dřívější vraždu svého milence tím, že poníží svého velkého soka a pak mu otře tvář šátkem namočeným v krvi jednoho z jeho synů. Její hysterický smích v podání Richardsonové je mrazivým symbolem toho, jak občanská válka pohlcuje a mění ty, kdo se do ní zapojí.

Jako záměrný náladový kontrast k těmto jatkám vyniká Jindřichovo rozjímání nad vlastním neštěstím při pohledu na bojiště, kde otec zabil syna a syn otce – scéna hodná Becketta. Přitom jde o Shakespearův původní text, nikoli o úpravu. Waldmannův výkon zachycuje kajícnou prostotu a noblesu, přičemž plně ctí rétorické formy onoho vysoce stylizovaného psaní. Literární forma, politické ponaučení i emocionální síla zde do sebe dokonale zapadají. Shakespeare i Barton si jsou vědomi potřeby ukázat zapojení obyčejného lidu a dopad občanské války na ty mimo politickou elitu. Epizoda věnovaná Cadeovu povstání je proto klíčová jako dramatický kontrast k hádkám baronů i jako celková změna tónu. Rufus Hound jako Cade sklidí díky své výzvě „Pozabíjejte všechny právníky!“ největší smích večera. Nabízí však také velmi sympatický, propracovaný portrét nevzdělaného muže s přirozeným vtipem a darem řeči, kterého přelstí političtí matadoři. I zde najdeme trefné moderní paralely připomínající seriál House of Cards (Domek z karet) v tom, jak je povstání potlačeno vyvoláváním památky Jindřicha V. a uplácením, aby lid svou energii raději vybili v boji proti Francouzům.

S rostoucím spádem hry se naše pozornost upírá spíše k vzestupu Richarda z Gloucesteru než k domnělému vítězi a požitkáři Eduardu IV. (Kåre Conradi). Robert Sheehan prokazuje skutečné mistrovství v tom, jak „dostat barvy do chameleona“. Jeho monology na forbíně nabývají na vtipu, šarmantní zlomyslnosti a dravosti do té míry, že sklízel potlesk na otevřené scéně. To nás připravuje na jednu z nejlepších scén trilogie – vraždu Jindřicha VI. v Toweru – střet nositelů neředěného dobra a zla. Sheehan i Waldmann jsou v ní vynikající, ale je to právě ten něžný polibek, který Jindřich věnuje Richardovi těsně před smrtelnou ranou – gesto převzaté z původní inscenace – co tvoří ten nejvýmluvnější dramatický moment ze všech.

Trevor Nunn se svým tvůrčím týmem dohlíží na úspěch inscenace, často nenápadnými způsoby. Při tolika změnách scén musí herci neustále udržovat tempo: na jevišti jsou už v momentě, kdy se diváci vracejí na svá místa; kulisy jsou minimální a skvělým detailem jsou meče, které se podle potřeby vytahují z otvorů v boční části předscény nebo se do nich zasouvají. Režisér soubojů Michael Ranson dbá na to, aby bitvy byly přesvědčivé, ale ne monotónní – rutiny se obměňují a krev se používá jen tam, kde je to výslovně v textu. Hrůzostrašnost je vyvolávána jemněji za pomoci divákovy fantazie.

Rekvizit je málo a kostýmy jsou strohé a obrněné, pokud ceremoniál nevyžaduje víc. Kromě bitevních scén je zde spousta pohybu a vizuální stránka není nikdy zanedbána díky dobrému využití balkonů a různých úrovní scény. Končíme inscenovaným tancem na oslavu nadvlády tří sluncí rodu Yorků, avšak s Richardem z Gloucesteru stojícím a promlouvajícím stranou. Falešná okázalost a domýšlivost Eduardova dvora je již tehdy zřejmá, stejně jako zárodek jeho brzkého rozkladu.

Přečtěte si Timovu recenzi na hru Jindřich VI. Přečtěte si Timovu recenzi na hru Richard III.