RECENZE: U Bílého koníčka (Im weißen Rößl), Renaissance Theatre Berlín ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje operetu U Bílého koníčka (Im Weissen Rössl), která se právě hraje v berlínském renesančním divadle Renaissance Theater.

U Bílého koníčka (Im Weissen Roessl)Renaissance Theater, Berlín 5 hvězdiček Rezervovat vstupenky Když se tato velkolepá opereta (nebo hudební komedie) v roce 1930 poprvé objevila, stala se mezinárodní senzací.  Okamžitě byla přeložena do angličtiny, výrazně rozšířena o spoustu nového materiálu a hned následující rok se přesunula do londýnského Kolosea, kde se dočkala 651 repríz – což byl na tehdejší dobu mimořádný úspěch. Nabízela tehdy nepředstavitelné divadlo se 160členným obsazením, třemi kapelami a obrovským sborem.  Cameron Mackintosh se pravděpodobně dodnes snaží přijít na to, jak se produkci podařilo pokrýt celý rozpočet 60 000 liber ještě před samotnou premiérou.  Dílo překypující skvostnými melodiemi Ralpha Benatzkyho, Roberta Stolze a Bruna Granichstaedtena, s vybroušenými a poetickými texty Roberta Gilberta a libretem Hanse Muellera-Einigena a Erika Charrella podle původní hry Oscara Blumenthala a Gustava Kadelburga, je důkazem skvěle fungující spolupráce.  Jenže naposledy jste o ní pravděpodobně slyšeli jako o terči vtipů britského komického dua Hinge and Brackett, symbolu všeho zašlého a objektu rozpačitého výsměchu. Nic z toho vás však nemůže připravit na to, co vzkřísilo podnikavé Renaissance Theater v Berlíně.  Loňský letní hit se letos v srpnu vrací a nepochybně bude opět slavit obrovský úspěch.  Ovšem v podobě a stylu, který nemůže být vzdálenější původní grandiózní verzi. S obsazením čítajícím pouhých devět herců dává představení hned od začátku jasně najevo svůj záměr: vyvrátit veškeré předsudky, které si do divadla nesete.  V tlumeném šeru se soubor – oblečený v kombinaci moderního a tradičního rakouského oděvu – posadí na okraj jeviště, nohy nechá viset směrem k divákům a zazpívá nejslavnější melodii hry, kdysi známou jako řízný valčík, jako tichou, dechberoucí ukolébavku.  Jedna sopranistka se nechá unést a chce se do toho opřít, ale zbytek souboru ji krotí: to je první z mnoha vtipů inscenace.  Všechny však slouží stejnému promyšlenému účelu – donutit nás se zastavit, naslouchat a věnovat pozornost tomu, co se děje a jak se postavy chovají.  Díky tomu slyšíme každé slovo precizně rýmovaného textu (Hannah Arendtová byla Gilbertovou velkou obdivovatelkou a přirovnávala ho k samotnému Heinrichu Heinemu) a jsme vtaženi do opojného světa fantazie, kde se sny skutečně plní.  Zároveň je to však svět, ve kterém musíme velmi bedlivě zvažovat své jednání a interakce s ostatními.  Režisér Torsten Fischer vytvořil brilantní úvod, první z mnoha mistrovských tahů, které z této inscenace dělají jeden z nejpůsobivějších divadelních zážitků, jaké jsem kdy viděl. Jakmile se rozsvítí precizní osvětlení Gerharda Littaua, spatříme nejen skvostnou scénografii Herberta Schaefera a Vasilise Triantafillopoulose představující dřevěný interiér prostorného, ale přesto domáckého alpského hostince, ale také pětičlennou folklorní kapelu přímo na scéně, která nás vezme na nezapomenutelnou hudební cestu. Jde o jakýsi mini-orchestr zahrnující klavír, akordeon, violu, foukací harmoniku (Harry Ermer – zároveň hudební ředitel a aranžér), perkuse, cimbál, flétnu (Volker Fry), violoncello, trubku (Johannes Severin), housle (Angelika Feckl), kontrabas a tubu (Otwin Zipp/Dirk Schmigotzki).  V rukou těchto výjimečných hráčů se partitura, ač věrně zachovává pěvecké linky postav (s občasnými odkazy na složité sborové pasáže, kde šestihlasá harmonie byla spíše pravidlem než výjimkou), proměňuje v kaleidoskop hudebních stylů – od chorálů přes rap, folk, šlágr a rock'n'roll až po známé rytmy rakousko-německé operety. Je to cesta stejně osvěžující a vzrušující jako výšlap po kopcích Solné komory obklopujících malebné jezero Wolfgangsee. Na jeho břehu se kdysi krčil onen elegantní „grand hotel“ z názvu, který byl však dávno zbořen a nahrazen gigantickým kolosem, jenž lépe vyhovuje tisícům nostalgiků, kteří sem každé léto proudí – a k nimž jsem se rád mohl počítat i já.  Toto představení vám však umožní nahlédnout i za třpyt slunce na hladině jezera; nechá vás nahlédnout do srdcí těch, kteří zde žijí a pracují, i těch, kteří tudy jen sezónně projíždějí.  Mezi nimi vyniká ústřední postava – a hlavní lákadlo pro každého, kdo chce toto představení vidět – nesnesitelný Sigismund Sülzheimer, groteskní karikatura „šosáckého“ berlínského měšťáka, který chce jednou ročně uniknout špíně a šedi velkoměsta do venkovské idyly... ovšem s podmínkou, že všechno, ale naprosto všechno, zůstane přesně takové, jako v jeho Berlíně.  Nemožnost naplnění této fantazie je hlavním motorem komedie a je nesmírně zábavné sedět v divadle plném Berlíňanů, kteří v této postavě vidí zosobnění sebe sama a smějí se nejen jeho, ale i vlastní samolibosti a tvrdohlavosti.  Ve skutečnosti to v tu chvíli přestává být divadlem a stává se spíše skupinovou terapií. Kolem této výrazné osobnosti – které Ralph Morgenstern vtiskl bouřlivou věrohodnost (hraje ho jako kombinaci Krále Leara a Dona Pasquala) – rotuje systém dalších fascinujících portrétů.  Majitelka podniku Josefa (Winnie Böwe, s níž je nutno počítat), by klidně spojila příjemné s užitečným, ale pozornost svého vrchního číšníka Leopolda (v podání nádherně líbezného a charismatického Andrease Biebera) odmítá ve prospěch společensky výše postaveného hosta, právníka Dr. Otta Siedlera (uhrančivý Tonio Arango), který shodou okolností zastupuje otce... Sülzheimera, jenž o paní domácí brzy projeví zájem sám.  Propletenec doplňuje rodící se náklonnost odmítnutého Leopolda a Otýlie (půvabná subreta Annemarie Brüntjen), dcery dalšího hosta, továrníka Viléma Gieseckeho (ještě grotesknější zpodobnění pruského buranství v podání Borise Aljinoviće), který ji pro změnu chce provdat za Sülzheimera, aby změnil obchodní rivalitu ve fúzi.  Tím je připravena půda pro spoustu romantických zápletek, ne-li přímo frašku.  Děj se skvěle doplňuje se sledem okouzlujících a hudebně výrazných čísel, jimž je choreografie Karla Alfreda Schreinera brilantně přizpůsobena. Fischerovo šikovné tempo navíc mistrně dávkuje všechny zvraty této komedie.  Všestranný soubor dotváří další host, profesor Hinzelmann (Walter Kreye), jeho dcera Klárka (Nadine Schori) a jódlovací zázrak Angelika Milster (v několika rolích). K porozumění ději nemusíte mluvit plynně německy: představení doprovázejí anglické titulky, i když při jejich čtení musíte být rychlí – dialogy plynou v rychlém tempu a jsou nabité vtipy.  Dojde i na tajuplné zjevení rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (v textu chybně jako II.).  Jeho příchod působí téměř mysticky jako zjevení z minulé éry, takřka deus ex machina, který urovná zápletku a zajistí šťastný konec.  Znovu nám to připomíná onen snový úvod: u Wolfgangsee balancujeme na hraně mezi tímto a oním světem, světem ryzího štěstí, kde ztrácíme srdce a který nám – jakmile jej opustíme – chybí v onom hořkosladkém sevření zloučení.  Podobně jako u milostného aktu, smutek z konce dovolené slouží jen k intenzivnějšímu prožitku jejích radostí a posiluje naši touhu si tento zážitek zopakovat.  Příští léto znovu!

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA OPERETU U BÍLÉHO KONÍČKA