RECENZE: This House, West Yorkshire Playhouse ✭✭✭✭

Obsazení inscenace This House. Foto: Johan Persson This House

West Yorkshire Playhouse (Britské turné)

Čtyři hvězdičky

Harmonogram britského turné

„This House“ (Tato sněmovna) je hra, která dokáže víc než jen pobavit a víc než jen poučit – i když obojí zvládá mistrně. Pronikavé vyobrazení politických pletich sedmdesátých let z pera Jamese Grahama nutí diváka zamyslet se nad samotným konceptem vlády jako instituce – nad tím, co představuje, jak funguje, v čem selhává, jak vítězí a jak často je to vítězství jen o pověstný vlásek. V tehdejších dobách byl Parlament a jeho fungování institucí, o které většina z nás příliš nevěděla, ale víceméně jsme jí věřili, že svou práci odvede. Možná jsme nesouhlasili s přijatými rozhodnutími, ale panovalo obecné přesvědčení, že jako celek tento systém funguje. Dnes, v éře televizních přenosů ze zasedání, skandálů s náhradami poslanců a celého konceptu „post-pravdy“, je tato víra a důvěra nenávratně otřesena. Hra „This House“ nám ukazuje mozaiku lidskosti skrytou za složitostmi parlamentních „bičů“, zasedání, hlasování a lobbingu.

James Gaddas, Natalie Grady, Martin Marquez, Tony Turner a David Hounslow v inscenaci This House. Foto: Johan Persson

Grahamovo líčení období poloviny a konce sedmdesátých let, kdy se labouristická vláda s rostoucím zoufalstvím snažila udržet nejtěsnější většinu, vypráví režisér James Brining s energií a jasnou vizí. Využívá k tomu směs krátkých, úsečných dialogů a choreografických meziher s obrazy, jako jsou poslanci odhodlaně kráčející s mávajícími papíry za doprovodu živé hudby. Tato dynamika potlačuje jakoukoli tendenci hry sklouzávat k žánru „dokumentárního dramatu“. Obrazy vizuálně reprezentují výzvy, jimž čelila Wilsonova a Callaghanova vláda, způsobem, který je mnohem poutavější než zdlouhavé vysvětlující monology – například když jeden poslanec předstírá vlastní sebevraždu, čímž oslabí klíčovou vládní většinu, a mizí pod masou vlajícího modrého hedvábí v těch nejvíce „sedmdesátkových“ kašmírových trenýrkách.

Všechny ty manévry, hádky a stále zoufalejší kroky, které labouristé podnikali pro získání klíčových hlasů, slouží jako aktuální připomínka křehkosti vládnutí. Velmi lidská snaha vlády udržet se u moci může občas hraničit s fraškou (v jednu chvíli jsou poslanci přiváženi i s kyslíkovými bombami), ale pod nánosem politikaření ukazuje pevné zásady a přesvědčení – stav věcí, který byl odsouzen k zániku s nástupem éry Thatcherové, jež přinesla zcela jiný soubor hodnot. Zmínky o tématech, jako je patový parlament, decentralizace moci nebo Evropská unie, jasně ukazují, že tehdejší výzvy neztratily nic na své naléhavosti ani aktuálnosti.

Soubor inscenace This House. Foto: Johan Persson

Hře prospívá silné – a v dnešní době úsporných opatření osvěživě početné – obsazení, kde herci ztvárňují několik rolí najednou. Martin Marquez a James Gaddas vynikají jako „muži z lidu“ v rolích labouristických „whipů“, kterým zdatně sekundují a oponují William Chubb a Matthew Pidgeon jako jejich konzervativní protějšky. Natalie Grady tvoří ostrý kontrast jako Ann Taylorová, poslankyně hledající svou cestu ve světě ovládaném muži, a Louise Ludgate si krade pozornost pro sebe v roli Audrey Wiseové – labouristické poslankyně, která trvala na hlasování podle svého svědomí a přesvědčení, podobně jako někteří současní političtí lídři.

Louise Ludgate v inscenaci This House. Foto: Johan Persson

Vzhledem k velkému množství postav může být občas obtížné rozlišit, kdo je kdo – i přes neotřelý prvek, kdy jejich identitu oznamuje předseda sněmovny. Pro diváka to může znamenat, že je těžké si o lidech a jejich zásadách udělat hlubší obrázek nad rámec toho, co je okamžitě patrné na povrchu. Nicméně stejný pocit mám i při sledování současných publicistických pořadů, jako je „Question Time“, a na můj celkový zážitek z hry to nemělo žádný negativní vliv.

James Gaddas a Matthew Pidgeon v inscenaci This House. Foto: Johan Persson

Na konci tohoto podnětného a velmi příjemného večera ve mně zůstal celkový dojem, že Parlament není nic jiného než dysfunkční kolektiv bytostí – a že lidé jsou, jak ukazují každodenní zprávy z Dolní sněmovny či Bílého domu, více než schopni všechno pokazit. Ať už si však o parlamentním systému myslíte cokoli, slovy jedné z postav: britský systém demokracie je artiklem, který jsme vyvezli do celého světa – a je to export, který přetrval a kterému se daří.

PRO HARMONOGRAM BRITSKÉHO TURNÉ THIS HOUSE KLIKNĚTE ZDE

Přihlaste se k odběru novinek, aby vám neunikla žádná další skvělá hostující představení.