RECENZE: Undetectable, King's Head Theatre Londýn ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Toma Wrighta Undetectable v režii Rikkiho Beadle-Blaira, která se právě hraje v londýnském King's Head Theatre.

Lewis Brown a Freddie Hogan. Foto: Nick Rutter Undetectable

King's Head Theatre

18. února 2020

4 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

Nádherná hra pro dva herce z pera mladého herce a dramatika Toma Wrighta se po loňském úspěšném debutu vrací na tuto scénu. Od začátku až do konce je to čiré potěšení, kterému nechybí ani trocha skutečných kouzel.  V brilantně vystavěné inscenaci Rikkiho Beadle-Blaira sledujeme setkání dvou atraktivních a spoře (pokud vůbec) oděných mužů v okolí manželské postele. Živý dialog slibuje, že od tohoto zajímavého nového hlasu se máme v budoucnu ještě na co těšit.

Z herecké dvojice vytěžil více Freddie Hogan v roli Lexe, hlavního iniciátora a strůjce takřka veškerého dění.  Této výzvy se chopil s vervou a předvádí přímo oslnivou škálu svých dramatických dovedností – bez ohledu na to, zda s jeho postavou osobně sympatizujete, je sledování tohoto mistrovského výkonu neskutečným divadelním zážitkem.  Jeho tvář je nesmírně expresivní a citlivě reaguje na každou změnu nálady a tónu, kterou mu vděčně napsaná role nabízí.  Lewis Brown to má v roli neurotického Bradleyho mnohem těžší – jeho postava je zdrojem tlumící negativity, která neustále chladí Lexovu živelnost.  Co tyhle dva vlastně spojuje, zůstává tak trochu záhadou: máme věřit tomu, že se o něj Lex dvořil tři dlouhé měsíce bez sexu, než se konečně dostali tam, kde je vidíme nyní – do spořádané ložnice.

Freddie Hogan a Lewis Brown. Foto: Nick Rutter

Ano, na přístupu k sexu je zde něco až dojemně staromódního a starosvětského.  Možná to nepůsobí úplně uvěřitelně, zvláště když vezmeme v úvahu jejich minulost (k tomu se ještě dostanu), ale tváří v tvář buldočí energii jednoho a upjatému, až panenskému odmítání druhého, na tom vlastně tolik nesejde.  Je to hra idejí, kde máme spíše naslouchat tomu, „co“ říkají, než pátrat po dírách v ději.

A navíc, to vše se stává nepodstatným ve chvíli, kdy dojde na skutečný vrchol inscenace, který nečekejte v tělesném objetí.  Kdepak.  Ohňostroj emocí zde vzniká dokonalým splynutím Beadle-Blairovy režijní práce, jeho elegantní scény a autorského soundscapu plného klubových rytmů. To vše ožívá díky preciznímu a nápaditému světelnému designu Richarda Lamberta: nápovědy k tomu, jak zásadní roli hraje světlo v proměně celého večera, jsou nám podsouvány od samého začátku, ale výsledek je i tak ohromující a nečekaný.  (A Brown může děkovat osudu za tento moment, protože právě tehdy dostává prostor ukázat, kolik v něm skutečně je.)  Právě v epizodě, kdy chlapci vystoupí ze své aktuální mise-en-scène, naplno vynikne divadelnost celé show i jejich postav, a my jako diváci k nim konečně pocítíme sympatie – osvobozeni od nekonečného formátu otázek a odpovědí v dosavadním scénáři sledujeme, jak znovu prožívají formativní zkušenosti z gay scény se všemi jejími hédonistickými požitky i horečnatou nejistotou.  Pravdou je, že text v těchto místech připomíná styl a téma hry „The Inheritance“, ale v podobě rozkošné miniatury, což mu nijak neubírá na kráse.

Lewis Brown a Freddie Hogan. Foto: Nick Rutter

Po 75 minutách je ale konec a vy si z představení odnesete to, co uznáte za vhodné.  Já osobně jsem byl rád za zprávu, že režisér a autor – kteří zahájili svou plodnou spolupráci kusem „My Dad's Gap Year“ v Park Theatre – už pracují na další hře.  Je tu cítit probíhající dialog, který se může vydat téměř jakýmkoli směrem.  Hru „Gay Year“ jsem sice neviděl, ale vyšla knižně a určitě si ji přečtu.  Mezitím nečekejte na to, co přinese budoucnost, a vyrazte na tento kus hned.  Stojí to za to.

V King's Head Theatre pouze do 7. března.

REZERVOVAT VSTUPENKY