RECENZE: When We Have Sufficiently Tortured Each Other, National Theatre ✭✭

Paul T Davies hodnotí hru When We Have Sufficiently Tortured Each Other, kterou uvádí londýnské National Theatre.

Cate Blanchett. Foto: Stephen Cummiskey When We Have Sufficiently Tortured Each Other.

National Theatre (Národní divadlo v Londýně).

24. ledna 2019

2 hvězdičky

Richard Eyre, bývalý umělecký šéf National Theatre, kdysi přirovnal návštěvu divadla k sexu. Hrozně to parafrázuji, ale v zásadě řekl: „Jít do divadla je jako připravovat se na sex. Jdete tam s velkým očekáváním, a většinou je to rutina. Občas se dostaví vyložená fiaska. Ale když je to nejlepší, nikdy na to nezapomenete.“ Mluvil v pořadu televize Channel Four s názvem Blow Your Mind; See a Show, který lidi lákal do divadel. Bohužel, i přes veškerou svou lehce lascivní kampaň a sexuální obsah, je tato hra spíše oním fiaskem a jediné, co vás ve výsledku pořádně „uspokojí“, bude pohled na vaši vyprázdněnou peněženku.

Cate Blanchett a Stephen Dillane. Foto: Stephen Cummiskey

Hra Martina Crimpa s názvem When We Have Sufficiently Tortured Each Other, 12 Variations on Samuel Richardson’s Pamela (abychom uvedli celý název), se odehrává v garáži, kde se setkávají Muž a Žena (nepoužívají jména) a oddávají se různým hraným rolím. V knižní předloze je patnáctiletá služka (Pamela) oslovena pánem domu, který ji svádí k sexu. Ona se brání, on ji unese a za povzbuzování hospodyně, paní Jewkesové, se ji pokusí znásilnit, ale neuspěje. Po mnoha dějových zvratech si uvědomí, že se milují, a vezmou se. Je to dost specifický zdrojový materiál a díky intelektuální režii Katie Mitchell hra působí, jako by byla uzavřena ve skleněné vitríně – aktéři jsou sice hře plně oddáni, ale směrem do hlediště neproudí žádné emoce. Jsou to dvě hodiny (v kuse, bez přestávky – což ovšem několika divákům nezabránilo v odchodu) naprosté nudy, ze které vás bude bolet celé tělo. Věřte mi, tihle dva pusu nezavřou. Scéna Vicki Mortimer je věrnou replikou garáže včetně auta, do kterého pár leze kvůli sexu. Nejenže to musí být pro část publika problém z hlediska viditelnosti, ale postavy jsou tam ještě více izolované, a protože bychom je neslyšeli, používají mikrofony. To není zrovna věc, kterou bych čekal při autosexu, ledaže bych byl o praktikách „doggingu“ velmi mylně informován.

Stephen Dillane a Cate Blanchett. Foto: Stephen Cummiskey

Najdou se i pozitiva, hlavně herecké výkony. Koneckonců je to Cate Blanchett, jedna z nejlepších světových hereček, která s naprostou lehkostí přechází mezi rolí služky, pána a různými rody (všudypřítomným tématem je plynulost identit), to vše s vynikající prací s hlasem a naprostým nasazením. Stephen Dillane v roli Muže působil zpočátku trochu nevýrazně, zejména v ženských polohách, které mu tolik nesedly, ale s postupem hry získává na jistotě. Pár pozorují čtyři voyeuři, kteří jsou do akce také zapleteni, ale postavy v těchto hrách na hrdiny moc nevynikají. Chudáci by udělali lépe, kdyby zůstali doma a pustili si Sexuální výchovu na Netflixu. Začal jsem mít vážné obavy o Rosse (Craig Miller), který i přes své vypracované svaly dostane od Muže nakládačku – to zjevně nebyl ten večer plný rozkoše, který Ross nejspíš očekával. Ačkoliv ani Blanchett nedokáže vdechnout textu život, vrcholem večera je skvělá Jessica Gunning jako paní Jewkesová. Je korpulentní, a mohu to tak říct, protože k tomu se sama hlásí, a když si vezme mikrofon od hlavních aktérů, zcela ovládne prostor ve brilantním stand-up výstupu. Je to zdaleka nejzajímavější část hry a podobně jako výměna moci mezi muži u Rosse, je to další nedotažená část scénáře – chtěl jsem z těch dvou voyeurů vidět víc. Problém ústředního vztahu je v tom, že vše je konsenzuální, o nic tu nejde, nehrozí žádné riziko – nikdy neuvidíme, jak je jejich sexuální vztah osvobozuje nebo omezuje mimo prostor oné garáže.

Argumenty v textu jsou zajímavé a Žena má v příběhu rozhodně silnou pozici. Poznámky v programu jsou skvělé a možná by se o tomto tématu lépe diskutovalo s přáteli u vína než na jevišti. Před rokem tato scéna uvedla hru John od Annie Baker, která skončila na seznamech nejlepších her u mnoha kritiků. V tomto případě se to nestane, a i když je teprve leden, titul v kategorii „Nejhorší hra roku“ bude mít silného kandidáta. Rozhodně je to největší zklamání sezóny. Pokud už lístek máte, nečekejte žádnou „divadelní viagru“, ale užijte si skvělé herectví. Pokud lístek nemáte, některé weby je přeprodávají i za 800 liber – takže pokud jste bohatý sadista, směle do toho.

WEBOVÉ STRÁNKY NATIONAL THEATRE